Církevní restituce: Konec omezení rozvoje obcí

Česká republika v listopadu 2012 schválila zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi. Církvím a náboženským společnostem se postupně začne vracet majetek zabavený v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 a po dobu 30 let se jim bude vyplácet finanční náhrada za majetek, který nemůže být fyzicky navrácen.

Polsko, Maďarsko a Slovensko, tedy ostatní země Visegrádské čtyřky s podobným historickým vývojem, se církevními restitucemi začaly zabývat již začátkem 90. let, a přestože samotný proces nebyl vždy jednoduchý a původní návrhy musely být v průběhu několikrát přepracovány, po dvaceti letech mají všechny tři země vyřešení vztahu státu s církvemi na dohled. My jsme teprve na začátku dlouhé cesty, ale první zásadní krok máme za sebou. Zákon byl po více než dvaceti letech přijet a teď už nezbývá než čekat, jakým způsobem se stát a církve vypořádají s jeho plněním.

Debaty o oprávněnosti církevních nároků pomalu ustávají, vynořuje se však otázka nová: Jak se situace změní pro subjekty, kterých se zákon týká? Zákon je v první řadě smlouva mezi státem a církví a náboženskými společnostmi. Nepřímo se však dotýká i státních samospráv, především obcí. Bývalé církevní nemovitosti omezovaly rozvoj zhruba patnácti procent českých obcí, které na zákon o církevních restitucích čekaly jako na smilování. V trojúhelníku stát-církve-obce nelze najít vítěze a poražené, starostové obcí ale mají momentálně asi největší důvod k radosti.

Na začátku rozsáhlých problémů byl tzv. blokační paragraf z roku 1991, který znemožnil současným majitelům disponování s bývalým církevním majetkem zabraným státem po 25. únoru 1948. Zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku stanovuje, že „majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.“ Toto ustanovení obsahuje závazný příslib budoucí zákonné úpravy, jehož časová a věcná neurčitost vyústila v neustálé odkládání problému a výrazně zpomalila rozvoj mnoha obcí a měst.

Blokační paragraf způsobil obcím hned několik komplikací:

^REKLAMA

• Obce nemohly žádat dotace na opravu obecních budov, které jsou postaveny na bývalém církevním pozemku. Žádosti byly opakovaně zamítány, neboť obce nemohly doložit vlastnictví pozemků pod těmito budovami.
• Realizace nových projektů, v jejíchž plánech byly zahrnuty bývalé církevní pozemky, nebyla možná, neboť blokační paragraf neumožňoval s nemovitostmi volně nakládat či je prodat. Pro obce to působilo problémy například při výstavbě vodovodu nebo kanalizace.
• Jednou z podmínek pro získání prostředků z evropských fondů je jasně definovaný vlastnický vztah k nemovitosti. Obce tedy nemohly čerpat prostředky na opravu bývalého církevního majetku z evropských fondů a přišly tím o další možný zdroj financí.
• Blokace majetku v držení jiných právnických osob způsobila nezájem těchto vlastníků o udržení nemovitostí v dobrém stavu. Majitelé neměli důvod investovat do rekonstrukcí a oprav, řada budov se tedy kvůli nedořešeným vlastnickým vztahům nachází v havarijním stavu. Často se jedná o budovy uprostřed obce, které by mohly být její chloubou, místo toho jim však hrozí demolice.

Z těchto důvodů vnímají obce zákon jako velký posun vpřed, protože ať už majitelem pozemků bude kdokoliv, jasně definované vlastnictví přinese možnost jednání o prodeji pozemků a noví vlastníci konečně budou mít zájem na udržování majetku v dobrém stavu.

Církevní restituce se týkají jak malých obcí, tak velkých měst. Jedním příkladem za všechny může být pražská městská část Slivenec. Na návsi Slivence stojí statek, který již 20 let chátrá. Přestože obec měla finance na rekonstrukci a nápady na jeho využití, s blokovaným majetkem ve správě Pozemkového fondu nemůže být nijak nakládáno. Pro Slivenec tak zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi představuje naději na záchranu budovy, která v současné době doslova hyzdí samotné centrum městské části.

Je těžké vyčíslit náklady ušlé příležitosti, které obcím vznikly v důsledku blokačního paragrafu. Obce ztratily čekáním na slíbené řešení dvacet let, během kterých na nevyužívaných pozemcích mohly vzniknout nové bytové jednotky, které by přilákaly mladé lidi. Právě v porevoluční době byl zájem o výstavbu největší a obce, které neměly co nabídnout, začali lidé postupně opouštět. Zanedbané pozemky v centru obcí navíc mají negativní dopad na okolní bytové domy, jejichž cena je nižší než cena předpokládaná a dále klesá.

Nový zákon již nevrátí obcím ztracené roky, ale umožní jim navázat na násilně přerušený rozvoj. Obce očekávají, že se zákonem o majetkovém vyrovnání státu s církvemi získají nové peníze do rozpočtu. Peníze mohou získat prodejem pozemků, z daní, které s sebou přinesou noví obyvatelé, či čerpáním státních dotací a dotací z evropských fondů. Ale co je důležitější, konečně se jim snad otevírá možnost uskutečnit dlouho plánované projekty a rekonstrukce, na které již 20 let marně čekají.