Komu se vyplatí "osekané" stavební spoření?

Hlavním benefitem stavebního spoření by neměl být státní příspěvek. Základním smyslem stavebního spoření je poskytování úvěrů – a to především řádných úvěrů ze stavebního spoření. Ty mají oproti hypotékám několik nemalých výhod v čele s jistou úrokovou sazbou z úvěru již od podpisu smlouvy o stavebním spoření. Samozřejmě mají i několik nevýhod. A tou hlavní je, že potřebuje střadatele, kteří úvěr čerpat nebudou.

Jenže jak motivovat klienty, aby stavebním spořitelnám poskytli své prostředky i v případě, kdy nechtějí čerpat úvěr? Jedním z motivů je státní příspěvek. Ten byl zejména v počátku stavebního spoření velmi štědrý… až příliš. V současných cenách dosahoval 17 902 Kč. K motivaci střadatelů stačí výrazně méně.

Kdo využívá stavební spoření

Stavební spoření patří mezi nejvyužívanější finanční produkty v České republice. Stavební spořitelny evidují téměř 5 milionů smluv^[1] o stavebním spoření ve fázi spoření. Historicky nejvíce jich zaznamenaly v roce 2003, kdy lidé měli ve fázi spoření uzavřeno přes 6,3 milionu smluv. Lze tedy bez nadsázky říci, že stavební spoření využívá téměř každý. Rozdílné jsou ale motivy střadatelů.

Vzhledem k počtu necelého 1 milionu poskytnutých úvěrů převažují lidé využívající stavební spoření především jako výhodnou formu uložení úspor. Dalo by se tedy očekávat, že snížení státního příspěvku bude významným motivem k odlivu klientů, čímž by stavební spořitelny neměly dostatek prostředků na poskytování úvěrů.

Prudký odliv klientů nehrozí

Nehrozí nejen prudký, ale ani příliš velký odliv klientů od stavebních spořitelen. Prvním (a poměrně jednoduchým) argumentem je výpovědní lhůta, která dává stavebním spořitelnám 3 měsíce času na případné zajištění chybějících zdrojů. Ovšem tento argument není jediný.

Již před rokem zveřejnil svou analýzu Josef Rajdl, vedoucí analytik společnosti Fincentrum, v níž konstatuje možné ohrožení stavebních spořitelen při snížení státního příspěvku následovaného masivním odlivem klientů. Ještě v polovině roku 2009 byla více než polovina smluv o stavebním spoření již za vázací dobou, a tedy prostředky na těchto smlouvách mohly být do tří měsíců vybrány svými majiteli. Dnes může být jejich podíl ještě vyšší. A není třeba poznamenávat, že většina prostředků je uložena na starších smlouvách, na kterých lidé spoří již delší dobu.

Klienti ale stavební spořitelny houfně opouštět pravděpodobně nebudou. Sice finanční zprostředkovatelé již nyní zaznamenávají zvýšený zájem lidí stavební spoření rušit, ovšem to nemusí být zdaleka dáno jen připravovanými změnami. V obdobích hospodářské recese lidé obecně sahají do úspor, aby překlenuli "hubená léta" – a stavební spoření může být jedním ze zdrojů chybějících financí.

Vládou schválené změny ve stavebním spoření mohou být spíše katalyzátorem urychlující rozhodnutí lidí, kteří beztak zvažovali výpověď smlouvy a užití prostředků.

Proč by ale ostatní střadatelé stavební spořitelny opouštěli? Důvodů pro odchod může být několik.

První je iracionální: Vláda nám snížila příspěvek, tak stavební spoření zrušíme. Pod tímto neekonomickým dojmem může padnout řada smluv a není moc velká síla (kromě vysvětlení a poučení, pravděpodobně nejčastěji ze strany zástupců stavebních spořitelen), která by s tímto rozhodnutím mohla soupeřit.

Druhý je racionální: Střadatel má efektivnější způsob, jak zhodnocovat své úspory. Ovšem takových příliš mnoho není. Naprostá většina českých střadatelů není připravena přijmout investiční riziko a hledají naprosté bezpečí. To jim v současné době nabízí banky a družstevní záložny na spořicích účtech – a stavební spořitelny. K nim můžeme jako největší, byť pro většinu střadatelů spíše hypotetickou, konkurenci přičíst zajištěné fondy.

Pokud lidé nebudou ochotni a schopni přijmout investiční riziko, pak stavební spoření i navzdory snížení státního příspěvku bude dostatečně lákavé. Ostatně. V dnešní podobě je stavební spoření z pohledu maximalizace výnosu nejefektivnější při ročních platbách koncem roku a spoření šesti let a jednoho měsíce. A kolik lidí takto spoří?