Státní podpora stavebního spoření opět ohrožena!

Ministr financí Eduard Janota chce šetřit. Musí. Státní finance sice zatím nejsou v troskách, ale zub dluhu je zdařile podhlodává. A opět se hovoří o zrušení státního příspěvku na stavební spoření.

O zrušení státního příspěvku stavebního spoření se hovoří snad od jeho zavedení. V roce 2002 diskuse vyústila až v aprílový článek "Stavební spoření přišlo o státní podporu!!!" Tehdy byl ministrem financí Jiří Rusnok, který je dnes generálním ředitelem ING penzijního fondu a členem Poradního expertního sboru ministra financí a ministra práce a sociálních věcí oblasti pro reformu důchodového systému v ČR vedeného Vladimírem Bezděkem, generálním ředitelem AEGON penzijního fondu a šéfem první expertní skupiny v oblasti důchodové reformy, tzv. Bezděkovy komise.

Souvislost mezi státním příspěvkem na stavební spoření a důchodovou reformou se zdá být sice vzdálená, ale kupodivu je až příliš těsná. Návrh zrušení státní podpory stavebního spoření dává ministr Janota do souvislosti s aktuálně diskutovanou reformou penzijního systému. V rámci důchodové reformy by se podle představ Eduarda Janoty měla zrušit též státní podpora penzijního připojištění, daňové úlevy penzijního připojištění a životního pojištění a daňový test u investic do cenných papírů (zejména akcií a podílových listů).

Státní příspěvek na stavební spoření stojí státní rozpočet více než 13 mld. Kč za rok. Ovšem bylo i hůř. Nejvíce vyplatil stát na podpoře stavebního spoření v roce 2005 (více než 16 mld. Kč), od té doby celková vyplacená částka klesá.

Tabulka 1: Výdaje na státní příspěvek na stavební spoření

Zdroj: AČSS

"Současně však výdaje na příspěvek ke stavebnímu spoření systematicky klesají a začíná se projevovat snížení maximální výše podpory ke smlouvám uzavřeným od roku 2004. Výdaje zatěžují státní rozpočet každoročně menší měrou. Jejich současná úroveň je tak nižší než v roce 1999 a i nadále bude klesat," uvedl Jiří Šedivý, tajemník Asociace stavebních spořitelen a své tvrzení podložil grafem podílu výdajů na stavební spoření k celkovým výdajům státního rozpočtu.

Graf 1: Podíl výdajů na státní příspěvek stavební spoření na celkových výdajích státního rozpočtu ČR

Zdroj: AČSS

"Jen za poslední rok klesly výdaje státu na stavební spoření o miliardu, další miliardu odhadujeme letos. Jak vidíte, žádná redukce podpory stavebního spoření nevyléčí problémy státního rozpočtu. Kdyby se totiž ostatní výdaje chovaly stejně jako kapitola „příspěvek na stavební spoření“, byl by dnes státní rozpočet v přebytku!" doplnil Jiří Šedivý.

Přesto v době, kdy stát potřebuje šetřit každou korunu, je 13 mld. Kč částkou, kterou je nezbytné zvážit. Plní skutečně cíl, který byl stavebnímu spoření státem zadán?

"Podotýkáme, že systém funguje a generuje již každoročně stabilně vysoký objem úvěrů na bydlení, především jeho rekonstrukce a modernizace. Za poslední tři roky to bylo celkově 212 miliard Kč a v současnosti evidují stavební spořitelny téměř milion aktivních úvěrových případů," připomíná Jiří Šedivý.

Tajemník AČSS Jiří Šedivý dále poznamenal: "Musím ještě zmínit jednu souvislost. Stát nastavil určité podmínky. Zejména stavebním spořitelnám stanovil povinnost poskytovat úvěry na bydlení za podmínek, které jsou dány od okamžiku uzavření smlouvy o stavebním spoření. Klient si pak přijde pro úvěr za 5 nebo 10 let a bere si ho na dalších 15 roků. Systém stavebního spoření mu garantuje stabilitu podmínek jak ve fázi spoření, tak zejména pro úvěr. Úplně stejně ji však musí garantovat také zákon, chcete-li stát."

Na druhou stranu státních priorit je mnoho a podpora bydlení (a s ní související podpora stavebního spoření) je jen jednou z mnoha. Peněz je přitom málo a vlivem hospodářské recese jich dále ubylo, což je zřejmé i z letmého pohledu na státní rozpočet. Vláda tak musí pečlivě zvažovat, které priority jsou prioritnější a které se bez státních peněz nějaký čas (či trvale) obejdou.

U stavebního spoření to ale není tak jednoduché rozhodnutí. Ve hře není jen politika a nadcházející volby (státní příspěvek stavebního spoření je masová záležitost, kdy jeho zrušení může přinést nevoli ve střední třídě voličů; a vzpomeňme, voliči se dají koupit i za 30 Kč, natož pak za 3 000 Kč!). Ve hře je stabilita systému stavebního spoření, potažmo celková stabilita finančního trhu v České republice.

Již začátkem roku 2009 hodnotil případné zrušení státní podpory stavebního spoření Manfred Koller, místopředseda představenstva ČMSS, v rozhovoru pro Hypoindex.cz: "Tak to stavební spoření jednoduše nebude fungovat. Pak bychom se museli pustit do něčeho jiného. Museli bychom se stát hypoteční bankou a jako první krok bychom museli zvýšit úroky. Protože kdybychom chtěli i nadále poskytovat úvěry, museli bychom se refinancovat jako každá normální banka. Výsledkem by bylo, že by se naše produkty pro klienty velmi výrazně zdražily."

Systém stavebního spoření by se v případě náhlého zrušení státní podpory podle Josefa Rajdla, vedoucího analytika společnosti Fincentrum, zastavil: "Systém stavebního spoření by se nejspíše zastavil na místě. K pádu institucí na trhu by však dojít nemělo – spořitelny, které mají největší podíl úvěrů na vkladech, mají za sebou silné bankovní subjekty. Část vkladů by mohly zachránit stavební spořitelny úrokovými bonusy, čímž by získaly čas na refinancování závazků a zvýšení úrokových sazeb, mohlo by také dojít ke sloučení některých subjektů na finančním trhu."

V minulém roce se ke státnímu příspěvku stavebního spoření vyjádřil též guvernér ČNB Zdeněk Tůma: "Stavební spoření je pro rozpočet drahé, jeho využití k nákupu nemovitostí je velmi omezené. Ale také jsem si vědom povinnosti, kterou máme jako dohled. Vznikla zde část bankovního sektoru a není možné říct, že to přestane přes noc fungovat. Určitě stojí za to se o tom bavit, případně podporu omezit a zároveň tím ušetřit, ale je potřeba brát zřetel na to, že existuje nějaký závazek státu."

Úvahy o zrušení státní podpory stavebního spoření jsou staré téměř jako podpora sama. K radikálnímu kroku ovšem nechybí pouze politická vůle, kdy schvální zrušení příspěvku lze klasifikovat jako politickou sebevraždu, ale také obavy o stabilitu systému. Současná vláda má vůli prosazovat i nepopulární kroky, nicméně její síla je omezená a konec mandátu za jejími snahami udělá zanedlouho tlustou čáru.