Jan Jošt: Spor s nájemníkem je u konce. Po 11 letech soudů

Soudíte se se svými nájemníky od roku 2003. S jedním případem jste se dostal až k Ústavnímu soudu rovnou dvakrát. Jak se vaše soudní spory vyvíjejí nyní?

Ten případ měl kuriózní pokračování. Napotřetí to pardubický soud odsoudil tak, jak předpokládal Ústavní soud. Nechal si zpracovat znalecký posudek a nájemníkovi doměřil nájemné stanovené znaleckým posudkem.

Chtěl jsem po panu Pařízkovi nájemné ve výši 4 000 Kč, které jsem považoval za obvyklé, a byl jsem ochotný se s ním dohodnout i na 3 500 Kč. Ale advokátka pana Pařízka si přizvala vlastního znalce, který určil obvyklé nájemné na 5 600 Kč. Nakonec byla částka doměřena na základě jeho znaleckého posudku z částky 5 600 Kč.

Ovšem nájemník pan Pařízek si najal aktivní advokátku a proti rozsudku se odvolal. Odvolací soud prohrál, protože odvolací soud se opřel o judikát Ústavního soudu. Ale nejmenovaná právní kancelář v Brně slíbila panu Pařízkovi, že uspěje se svojí stížností k Ústavnímu soudu a sepsali s ním stížnost proti tomuto rozsudku.

Podali stížnost k Ústavnímu soudu proti rozsudku respektujícímu nález Ústavního soudu?

Ano. A Ústavní soud, byť pozměněn z pravicově smýšlejícího na levicově smýšlející, tuto žádost odmítl. Přesně po 11 letech je tento spor definitivně ukončen.

^REKLAMA

Nyní jsme s právníkem sepsali stížnost za 11 let trvající soudní spor a chceme odškodnění za nepřiměřenou délku soudního sporu. Původně jsme se domlouvali s panem Pařízkem, že až to skončí, obrátíme se o odškodnění společně. Bohužel ale mezi nás vnesla brněnská právní kancelář nesoulad, který do té doby nebyl.

O náhradu škody za nepřiměřeně dlouhý soudní proces jste chtěl žádat společně se žalovaným nájemníkem.

Chtěli jsme společně odškodnit za to, že nás takto dlouho vláčeli po soudech.

Na konečném rozsudku je myslím vidět, že jsem měl od počátku pravdu. Proto se musím ptát, proč jsem nevyhrál všechny soudy. Na to odpověď neexistuje.

Kauza Pařízek byla jedna z 8 pilotních kauz. Podávali jsme 8 žalob. Vždycky jsme prohráli a k tomu nám soud nařídil uhradit náklady zastupování druhé strany 20 až 40 tisíc korun. Proto jsme nepokračovali ve všech osmi kauzách až do konce, ale pokračovali jsme jen ve čtyřech. A každý rozsudek dopadl jinak.

Po prvním z nálezů Ústavního soudu jsme u některých z žalob, které jsme nechali prohrané, žádali o obnovu procesu, protože se ukázalo, že jsme se soudili správně. Obnova procesu nám ale nebyla přiznána.

Nebyla přiznána, přestože jste se soudil správně a soud rozhodl protiústavně?

Nejsem právník, ale tvrdili, že to bylo v jiných kauzách, takže k tomu prý nemusí přihlížet v žalobách o obnovu procesu.

Avšak následně, na sklonku roku 2008 a v r. 2009 se celá problematika začala  obracet v dobré. V roce 2009 před sjednocujícím stanoviskem pléna ústavního soudu č. 27/09 z dubna 2009 byly součástí právního řádu nálezy dvou senátů Ústavního soudu, např. III. ÚS 1129/07, či IV. ÚS 2525/07, že je možné se soudit s nájemníkem a že je možné, aby nájemníci byli odsouzeni zpětně. Nové plenární usnesení tyto  judikáty zrušilo a Ústavní soud prohlásil, že není možné se s nájemníky soudit zpětně. A škodu musí zaplatit stát.

^REKLAMA

Mysleli jsme si, že ti z nás, kteří se soudili od roku 2003 až 2004, budou na základě tohoto usnesení Ústavního soudu odškodněni. Tou dobou jsme měli zažalovány všechny nájemníky.

Když přišlo toto  sjednocující stanovisko Ústavního soudu, do všech sporů, které již běžely, jsme přižalovali Českou republiku. Ovšem přižalování České republiky do běžících sporů nebylo umožněno. Soudci tvrdili, že je tam jiné meritum věci a že Českou republiku musíme zažalovat zvlášť.

Po sjednocujícím stanovisku jsme spory ukončili a zažalovali Českou republiku. A co se nestalo. Nyní začínáme prohrávat všechny soudy na základě námitky promlčení, protože jsme podle aktuální judikatury soudu měli již v roce 2005 vědět, že je odpovědný stát a měli jsme ho zažalovat již tehdy.

Přestože Ústavní soud rozhodl o zodpovědnosti státu až v roce 2009?

Ano. Až do roku 2009 byla mantra, že nejdřív je třeba soudit se s nájemníkem, a teprve pokud nájemníka nevysoudíte, máte se obrátit se žádostí o odškodnění na stát. Tuto mantru podpořily  nezávislé nálezy od dvou různých senátů Ústavního soudu. Proto jsme se soudili s nájemníky.

Po sjednocujícím stanovisku jsme do sporů chtěli přižalovat stát, to nám nebylo umožněno. Bylo nám soudy řečeno, že máme žalovat stát samostatně.

U prvoinstančních soudů jsme začali spory se státem vyhrávat. Potom došlo k nějakému zákulisnímu jednání mezi soudci Městského soudu v Praze a soudci Nejvyššího soudu, kde bylo řečeno, že je potřeba tyto kauzy zamítat z titulu promlčení.

Když jsme se dovolávali k Ústavnímu soudu, že námitka promlčení v našich kauzách, které běží od roku 2003 – 2004, je nemravná, tak Ústavní soud nerozhodl, ale naši žádost odmítl jako „zjevně neopodstatněnou“.

Ústavní soud tedy v roce 2009 rozhodl, že je stát zodpovědný, ale již v té době nebylo možné náhradu škody po státu požadovat z důvodu promlčení. Zachovali jsme se přesně podle rozhodnutí Ústavního soudu, a tvrdí nám, že jsme se zachovali pozdě. A ústavní soudci, místo aby se znovu sešli a nějak rozhodli, stížnosti odmítají.

Nečinnost a odmítavý postoj Ústavního soudu je pro mě šokující. Jsem přesvědčený, že kdyby tam seděli ti samí pánové a dámy jako v roce 2001, kdy bylo vyneseno první usnesení Ústavního soudu o nemravnosti tohoto způsobu regulace nájemného, tak by dnes těžko mohli souhlasit s aplikací námitky promlčení, ze strany toho kdo to „promlčel“, tzn. státu, na lidi, kteří se soudí od roku 2003. Ale Ústavní soud se obměnil.

Jaké plánujete další kroky?

^REKLAMA

My jdeme znovu k mezinárodnímu soudu s tím, že jsme se nebyli schopni v tuzemsku domoci spravedlnosti.  Běžící spory jsme od začátku ohýbali tak, jak po nás chtěly soudy, nyní soudy odmítají jako promlčené. Ale kdo to promlčel? To promlčel stát.

Stát protahoval soudní spory tak dlouho, až mohl uplatnit námitku promlčení.

Myslíte si, že Ústavní soud je až tak moc poplatný politické moci, která ho jmenuje? Podle toho, co říkáte, to tak vypadá.

Pan doktor Rychetský je jistě vzdělaný člověk a jistě velmi chytrý a bylo dobře, že byl ústavním soudcem. Nicméně když dělal ministra spravedlnosti, sdělil veřejně do televize na ČT 1, že vlastníci nemovitostí jsou blázni, když se soudí se státem, že nikdy žádný soud nevyhrajeme. Potom dělal předsedu Ústavního soudu a teď svůj slib splnil. My jsme skutečně žádný soud, pokud pominu chudáka Pařízka, nevyhráli.

Ani další pilotní soudní spory jste nevyhráli?

Ty skončily v podstatě ve ztracenu. Nebylo povolené obnovení řízení.

Jakou si dáváte šanci ve vašem sporu s Českou republikou u mezinárodního soudu?

My si myslíme, že od začátku máme pravdu. Chtěli jsme dosáhnout toho, že ve všech bytech bude smluvní nájemné. A toho je dosaženo. Je evidentní, že je správné, aby si všichni občané byli rovni. Když si chce někdo pronajmout byt, jde za majitelem bytu a uzavře s ním smlouvu.

Občas je to skutečně kuriózní. První žaloby jsem konzultoval se soudkyní a psal mi je právník doktor Kremenčík. Ty žaloby byly postavené na disproporci regulace nájemného se zákonem o cenách. V zákoně o cenách bylo jasně napsáno, že nikdo nemá právo nakupovat za jinou než obvyklou cenu. Regulované nájemné bylo v rozporu se zákonem o cenách. Na tom stály první žaloby a bylo to jednoduché, jasné, srozumitelné.

Soudci to odmítali soudit. Běžel čas a po sjednocujícím stanovisku ÚS (PL. ÚS 27/09) v roce 2009 jsme vznesli požadavek na ministerstvo financí, aby nás odškodnilo. Tam seděl ten samý Ing. Maštálka jako v roce 2003. A pan Maštálka mi v roce 2010 napsal, co po něm vlastně chci, že kdybych se soudil na základě zákona o cenách, tak bych určitě vyhrál. A to, že jsem se nesoudil podle zákona o cenách, není jeho problém.

Když jsem si tento dopis přečetl, sedl jsem do auta a jel do Letenské 1, abych tam tomu Maštálkovi plivnul do obličeje. Domáhal jsem se vstupu k Ing. Maštálkovi, ale bylo mi sděleno, že nesedí v Letenské, ale na Vysočanech. A než jsem tam dojel, tak jsem vychladl.

První čtyři žaloby byly podány na základě zákona o cenách, a pak mi ten samý úředník z ministerstva financí napíše, že jsem se měl soudit podle zákona o cenách… tomu se mi nechtělo věřit.

Děkuji za rozhovor.