Státní podpora: solidní nejistota

Podporovat, či nepodporovat?

Základní otázkou týkající se státní podpory některých finančních produktů je smysluplnost její existence. Tedy zda vůbec – a pokud ano, proč, jaké finanční produkty a jakým způsobem by stát měl podporovat. Daleko jednodušší je uvést hlavní důvody, proč by žádné finanční produkty podporovat neměl: státní podpora zatěžuje státní rozpočet a deformuje tržní prostředí. Její existence by byla odůvodnitelná její účelností a efektivností s vyčíslitelnými pozitivními společensko-ekonomickými přínosy. V opačném případě může jít jen o mrhání veřejnými prostředky.

Vyhodnocením přínosů, jichž je poskytováním státní podpory dosahováno, se ale stát příliš nezabývá. Obvykle stačí obecná zdůvodnění. Dostupné jsou údaje o výši poskytnuté podpory, o počtech uzavřených smluv, výši vkladů atd., ale objektivní vyhodnocení dopadů chybí. Nabízí se proto celá řada otázek. Podporuje stát ty správné finanční produkty a podporuje je odpovídajícím způsobem? Neměl by jejich podporu zvýšit nebo naopak snížit? Jak by situace vypadala, kdyby stát podporu těmto produktům poskytoval jinak, nebo třeba vůbec? Nebylo by lepší státní prostředky využít k řešení jiných priorit?

Tyto otázky nabývají na významu zejména v době, kdy stát neváhá sáhnout k radikálním úsporným opatřením. Státní podpora stavebního spoření byla snížena s poukazem na nezbytnost úspor, dlouhodobé nenaplňování cílů této podpory a její nespravedlivost spočívající v poskytování výhod jen omezené skupině občanů. Prakticky stejné argumenty by přitom bylo možno použít pro odůvodnění nezbytnosti snížení státní podpory penzijního připojištění. Ta se ale snižovat nebude, spíše naopak.

Tabulka 1:  Vyplacená státní podpora stavebního spoření

Tabulka 2: Vyplacená státní podpora penzijního připojištění se státním příspěvkem

Zdroj: mfcr.cz

Nic není definitivní

Voskovec s Werichem ve filmu Pudr a benzin zpívali: „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, neb nikdo nikdy neví, co se může státi. Řekne se, třeba že se, to a to stane tak a tak, ono to pak dopadne docela naopak.“

Tento text vystihuje i situaci kolem příslibů výhodnosti státem podporovaných finančních produktů. Přinejmenším významná část výhod, které svým klientům slibují stavební spořitelny a penzijní fondy, resp. brzy již penzijní společnosti, nejsou garantovány. O změnách výše a podmínek státní podpory i případného daňového zvýhodnění totiž nerozhodují ony, ale vláda a parlament.

Příkladem může být více než 5% výnos, který ve svých reklamách a prospektech slibují stavební spořitelny. Účastník stavebního spoření přitom může počítat s obvyklým ročním úrokem 2 %, tj. 1,7 % po zdanění aktuálně platnou 15% sazbou. Po odečtení poplatků, které mu naúčtuje stavební spořitelna, není zhodnocení vkladu nijak vysoké. Atraktivním stavební spoření dělá především státní podpora, která výnos účastníka letos navýší až o 2 000 Kč. Je to sice o 1 000 Kč méně než vloni, ale pořád jde o zajímavou částku. Není ovšem vyloučeno, že za dva roky může být státní podpora třeba jen poloviční nebo i nulová.

Podobné je to s penzijním připojištěním. Podle stávajících podmínek může účastník získat od státu až 150 Kč měsíčně. Od příštího roku to bude až 230 Kč měsíčně, ale při vyšší měsíční úložce (min. 1 000 Kč). Bude-li příspěvek účastníka nižší než 300 Kč příští rok, na rozdíl od letoška od státu nedostane nic. Automaticky se stane účastníkem transformovaného fondu, který mu nadále zaručí nezáporné zhodnocení úspor. Nově si ale také bude účtovat poplatky za správu účtu. Účastník spořící méně než 300 Kč tedy každopádně zaplatí poplatky, ale žádnou státní podporu nedostane a ani výnosy nutně dostat nemusí.

Lex retro non agit (zákon zpětně nepůsobí)

Od dob starověkého Říma platí, že zákon nemůže mít zpětnou účinnost. Až na specifické výjimky nelze zákonem zpětně měnit právní řád platný v době před jeho schválením. Takový zákon by totiž mohl být v rozporu s principem tzv. legitimního očekávání a právní jistoty. Bouřlivou diskuzi o tom, co je a co není retroaktivita zákona, a nakolik může stát měnit podmínky poskytování své podpory finančním produktům, přinesl loňský pokus vlády o rychlou změnu podmínek stavebního spoření. Na rozdíl od roku 2003 tyto změny zasáhly nejen nově uzavírané, ale také již uzavřené smlouvy.

Ústavní soud sice změny zákona o stavebním spoření zrušil. Nikoliv však proto, že by je stát nemohl provést. Uznal námitku zneužití institutu legislativní nouze a nedodržení řádné parlamentní procedury. Zároveň potvrdil, že změnou příslušných zákonů lze měnit výši státní podpory nebo zdanění výnosů, přičemž změny klidně mohou postihnout i stávající účastníky bez ohledu na to, že v průběhu vázací doby nemají možnost se při změně podmínek ze smluvního vztahu bez sankcí vyvázat. Jenom je třeba tyto změny provádět ústavně konformním způsobem.

Nejistota v zachování výhod do budoucna se netýká jen stavebního spoření, ale třeba i doplňkového penzijního připojištění, které je jedním z pilířů důchodové reformy. Jeho výhodnost závisí z velké části na výši a podmínkách státní podpory. Jejich dlouhodobou neměnnost penzijní společnost, s níž bude mít účastník smluvní vztah, nebude moci garantovat. Pokud se podmínky změní, klient s tím nic nenadělá. Nejde přitom jen o státní příspěvek. Stát může kdykoliv v budoucnu daňovými úpravami regulovat i výši a způsob výplaty úspor z účtů účastníků penzijního připojištění a výnosů z nich.

Výhody bez garance

Problémem není to, že stát negarantuje neměnnost své podpory navěky. To po něm ani nelze spravedlivě požadovat. Problémem je, že tuto skutečnost si naprostá většina zájemců o státem podporované finanční produkty neuvědomuje. Poskytovatelé těchto produktů jim v tom nepomohou, spíše naopak. Ve svých reklamách dlouhodobě ignorují rozdíl mezi výhodami, které mohou svým klientům zaručit, a výhodami, jejichž získání je zcela mimo jejich kompetenci. Dojde-li ke změně výše či podmínek pro přiznání státní podpory, tváří se, že za to nemohou – výhody přece sebral jejich klientům stát, ne oni.

Takovýto přístup je nejen neetický, ale ve své podstatě i protiprávní. Stavební spořitelny, penzijní fondy a potažmo i jejich mateřské banky, zamlčují skutečnosti důležité pro rozhodování zájemců o jejich produkty a zneužívají informační nerovnováhy ve svůj prospěch. Uváděním neúplných a zavádějících informací, které mohou uvést potenciální klienty v omyl, porušují hned několik ustanovení zákona o ochraně spotřebitele a obchodního zákoníku, která takovéto jednání výslovně zakazují. Zatím jim to prochází, protože kde není žalobce, není ani soudce.

Bylo by nerozumné se státem podporovaným finančním produktům a priori vyhýbat. Jenom je třeba si uvědomit, že některé aktuálně platné výhody nemusí být poskytovány trvale. Je třeba pečlivě rozlišovat, které z nabízených výhod představují smluvní závazek společnosti, jež produkt poskytuje, a co jsou spíše jen nezávazné sliby, jejichž splnění není garantováno.

Změna podmínek státní podpory představuje nezanedbatelné riziko, které nelze eliminovat a při rozhodování o sjednání produktu ho lze jen vzít na vědomí. Zdánlivá atraktivita některých nabídek pak může být dosti relativní.