Jan Jošt: Ani regulovaný nájemník nemá právo bydlet pod cenou obvyklou

V souvislosti s regulací nájemného jste absolvoval již celou řadu soudních sporů. Co vás přimělo až k žalobě na stát?

To je hrozně zavádějící otázka. Já jsem se snažil napravit situaci v nerovných vztazích pronajímatel – nájemce. To je zásadní. Proto jsem se pustil do soudních sporů.

Prvotně jsem žaloval nájemníky, protože ti jsou nositeli té výhody. Ale protože zklamaly všechny pilíře demokracie, to znamená moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní, přišla následně žaloba na stát.

Z jakého titulu jste žaloval nájemníky? Z titulu regulace nájemného nebo z jiných důvodů?

Můžeme to nazývat regulace nájemného, ale v Ústavě, článek 1, bod 1, je napsáno, že všichni lidé jsou si rovni. V tomto státě od pádu komunismu si není roven pronajímatel nemovitosti a nájemce nemovitosti. A tuto skutečnost jsem se snažil napravit.

Nerovnost mezi nájemníkem a pronajímatelem se snažil napravit Ústavní soud už v roce 1999, kdy přikázal moci zákonodárné, aby do roka a půl přijala takové zákony, které tuto disproporci odstraní. To byl první krok, kdy Ústavní soud konstatoval, že tato věc je v rozporu s Listinou základních práv a svobod.

^REKLAMA

Na tuto skutečnost upozornili Ústavní soud stateční senátoři. Protože ta disproporce tu trvá od druhé světové války. A všichni slušní lidé si mysleli, že po pádu komunismu bude naplněna Ústava. Protože se to do roku 1999, tedy deset let po pádu komunismu, nestalo, stateční senátoři iniciovali u Ústavního soudu nápravu této skutečnosti.

Absolvoval jste již celou řadu soudních sporů, několikrát jste byl až u Ústavního soudu. Víte kolikrát?

Přesně to nevím, ale myslím, že to přesahuje číslo 10. K Ústavnímu soudu jsem se dostával z několika důvodů. Zaprvé jsme s mým právníkem tvrdili, že máme právo uzavřít svobodnou smlouvu s vlastními nájemníky, a toto právo nám bylo obecnými soudy upíráno. Až Ústavní soud potvrdil, že my to právo máme.

Až poté, co Ústavní soud dedikoval, že na stát se může obrátit jen ten žadatel, který vyčerpal všechny možnosti proti nájemníkovi, jsem se obrátil na stát. Žaloval jsem stát, protože mi nebylo vyhověno proti nájemníkovi. Dnes na základě sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu víme, že mi mělo být od začátku vyhověno v mých žalobách proti nájemníkovi.

Stát bude "potrestán" nikoli proto, že reguloval nájemné, ale proto, že soudy nejednaly v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Došlo i k tomu, že Ústavní soud jednu vaši žalobu vrátil k obecnému soudu s tím, že má soudit podle Ústavy, a obecné soudy nerespektovaly jeho stanovisko.

Je to věc, která normálnímu občanovi této země naprosto uniká. To se skutečně stalo. Soudy se odvolávaly na nezávislost soudu.

Ačkoli jsem ve sporu se soudní mocí obecně, tak můj občanský postoj je takový, že nezávislost soudu je to nejcennější, co máme. Soud a soudce musí být nezávislý v každém případě. Otázkou ale je, jestli má soudce právo být nezávislý na rozhodnutí Ústavního soudu. Vždycky budu hájit nezávislost soudu, ale tady si myslím, že soud pochybil.

Bohužel soudkyně na pardubickém okresním soudu nebyly mentálně připraveny přijmout zodpovědnost za své rozhodnutí v neznámých vodách. A proto posílaly rozhodovací pravomoc výš krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, kde seděly tři mladé senáty, kdy předsedové senátů byli přesvědčeni, že plnit v žalovaných případech musí stát. Dnes víme, že jejich přesvědčení bylo mylné. Ale byli to alespoň soudci, kteří byli ochotni jít se svým názorem na světlo a svůj názor si obhajovat.

^REKLAMA

Mimo protokol jsem slýchal věci jako: "Já nebudu ten první, kdo to rozhodne." nebo "Pane Jošt, nebuďte naivní, spravedlnost neexistuje."

Nutno přiznat, že v prvotních žalobách, které jsem podával v roce 2003, se i na pardubickém soudu našly dvě mladé soudkyně, JUDr. Nováková a JUDr. Deriková, které tu odvahu měly a vynesly rozsudek, a ačkoli jsem s ním nebyl zcela spokojený, ztotožňoval jsem se s tím, že se ty soudkyně dokázaly se situací vypořádat a neschovávaly hlavu do písku. Bohužel se svým přístupem "pracovat" a "řešit" byly na pardubickém soudě ojedinělé.

V současnosti probíhá též soudní proces s Českou republikou ve Štrasburku. Jste součástí žaloby proti státu?

Jsem. Jsem členem OSMD a jako člen OSMD jsem se připojil k žalobě JUDr. Samkové. Je to ostuda nás všech, že musíme tyto věci řešit na půdě mezinárodní instituce. Občansky se za to stydím, protože bychom si to měli vyřešit tady.

Problém je v tom, že teď i na mém případu bude mít ve Štrasburku stát možnost argumentovat, že ti, kteří se soudili tady, mají dovolání u českých soudů. Na mě budou dokladovat, že to bylo možné i u nás. Jenže to je polopravda a bohužel polopravdy tyto kauzy provázejí od počátku, protože první žalobu jsem podal v roce 2003 a je rok 2010 – a já jsem fakticky ještě žádný soud nevyhrál. Je to spíš pololež, to už není polopravda.

Nevyhrál jste soud, kromě ústavních, kdy vaše žaloba byla vrácena zpátky obecným soudům a v jednom případě jste se dostal k ústavnímu soudu dvakrát.

Ano. Je to proto, že zklamává výkonná moc. Moc zákonodárná v roce 1999 měla Ústavním soudem uloženo najít do roku 2001 řešení v souladu s Ústavou. Tehdejší parlament, který pod kuratelou fanatického poslance Křečka (a musím říci, že poslanec Křeček udělal v této věci nejvíc práce ze všech poslanců, bohužel to byla práce, která nás nejspíš teď bude stát nějaké peníze jako stát) dokázal zlobbovat poslance tak, že nevyslyšeli Ústavní soud a nepřijali žádný zákon, který by v souladu s Ústavou byl.

Zákonodárná moc má mandát nějaký zákon nepřijmout, to je v souladu s principem demokracie a o tom není sporu. Ovšem pro výkonnou moc je rozhodnutí Ústavního soudu závazné. A výkonná moc v tomto ohledu selhala.

Neústavní vyhláška, pokus o podvedení Ústavního soudu ze strany státních úředníků pod vedením soudruha Šulce, druhá neústavní vyhláška, a pak cenové moratorium. Potom, co všechny tyto pokusy výkonné moci nahradit moc zákonodárnou zklamaly, otevřela se cesta pro podávání žalob.

První žalobu jsem proto podal v roce 2003 na základě zákona o cenách a teprve v roce 2009 bylo ve sjednocujícím stanovisku Ústavního soudu napsáno, že ti, kteří se soudili jako Jošt, měli od začátku pravdu. Ale to je po šesti letech sakra pozdě. A hlavně to si můžu maximálně tak nalepit na stěnu, protože já z toho nic nemám. Kromě prosouzených peněz a nervů.

Ta bezmoc, kdy vyhrajete u Ústavního soudu, přijdete k obecnému soudu a během tří minut soudkyně vynese týž rozsudek, který jí Ústavní soud zrušil, to je taková rána do vazu, jakou si nikdo nedovede představit.

^REKLAMA

Jak budete postupovat dál? Nyní jste opět vyhrál jeden ze soudních sporů u Ústavního soudu…

Jestliže bylo cílem státní správy mě otrávit, tak se jim to povedlo. Zastupuje mě nyní JUDr. Najman a Mgr. Kojan a tuhle otázku byste měl směřovat na tyto pány, protože já už jsem tomu přestal rozumět.

První žaloba z roku 2003 byla apelace na zákon o cenách s tím, že současná úprava nájemného je v rozporu se zákonem o cenách. Na základě zákona o cenách se má zrušit a sepsat nová nájemní smlouva, která bude v souladu se zákonem. Velice prostá a jednoduchá žaloba, jíž šlo vyhovět.

Kdyby tehdy vaši žalobu soud uznal, skončila by tím regulace nájemného, protože na základě rozsudku by se veškerá nájemní smlouvy zrušily a podepsaly by se nové?

Nebyly by zahlcené soudy a dlouholetá křivda by se narovnala. Narovnala by se v souladu s platným řádem, nemusely by se měnit žádné zákony, nic.

První má žaloba se opírala o zákon o cenách. Byla soudci zamítnuta. Ti soudci nás neustále nutili, abychom žaloby upravovali, překrucovali, přejmenovávali, a nyní mi státní úředník, který tu kauzu od začátku dobře zná a od začátku na ministerstvu sedí, napíše, že jsem vlastně blbej, že jsem se měl soudit podle zákona o cenách – tak já takového úředníka nechci platit. Nechci, aby takový člověk seděl na takovém postu a bral plat, který jde z mých daní.

Financování soudních sporů není rozhodně levná záležitost.

Není, stojí to hodně. Částka, kterou jsem za soudní spory utratil, je veliká. Ale nikdy jsem se nestavěl do pozice, že jsem chudáček, že na to nemám. Šlo mi asi o princip v první řadě a o peníze až v druhé řadě, i když je to provázané, jde to ruku v ruce.

Podnikám od roku 1990, jsem zvyklý se o sebe starat a nebrečím, že nemám peníze. Snažím se odstranit věc, která není v souladu s naší Ústavou. A samozřejmě v druhém plánu na tom chci vydělat.

Většina nájemníků, kterým pronajímám ať už komerční prostory nebo byty, ví, že se se mnou lze dohodnout na všem, a jsem přesvědčen o tom, že z těch, kteří se mnou uzavřeli svobodnou smlouvu, si málokdo na mě bude stěžovat. Chci nezdravé vztahy, které má pronajímatel s regulovaným nájemníkem, dostat do zdravých vztahů, kdy si pronajímatel uvědomuje, že ho nájemce nechává vydělávat, a nájemce je spokojený – náš zákazník, náš pán.

Není pravda, že vztah pronajímatel – nájemník je špatný. Špatný je vztah pronajímatel a nájemník, který s ním není domluvený na podmínkách, za kterých bude užívat jeho majetek. Snažím se odstranit tuto disproporci.

Ano, stojí to hodně peněz, ale zaplaťpánbůh si to mohu dovolit. A věřím, že se mi vložené prostředky vrátí. To je celý princip podnikání.

Když jsem psal článek o vašem posledním vyhraném sporu u Ústavního soudu, ozval se jeden z čtenářů, který bagatelizoval celou snahu o narovnání s tím, že přeci regulace nájemného končí – v některých městech letos, v jiných v roce 2012.

Je to pravda. Celá bolestivost je v té dlouhodobosti. Když si vezmete, že se soud vleče 7 – 8 let, tak těm soudcům to připadá normální. Ale není. Když jsem vstupoval do soudních sporů, měl jsem čtyřleté a desetileté dítě. A teď mám slečnu, která bude za dva roky maturovat, a druhou, která chodí na víceleté gymnázium. Na těch dětech je to vidět nejvíc.

Váš pisatel měl v podstatě pravdu.

S regulací nájemného jsou spojeny dva aspekty. Jeden je cenový a druhý lidský. Pronajímatel nemá možnost si vybrat, komu byt pronajme.

A docházelo ke zneužívání ze strany nájemců, protože diktovali ceny, za které se bude majetek pronajímat. Pro představu: V roce 2003, kdy jsem se začal soudit, se pronajímaly 3+1 na super nádherné adrese v Pardubicích za 900 Kč. Těm lidem jsem říkal: "To není možné, abyste tady bydleli za 900 Kč. Pojďte, dohodneme se." A oni říkali: "Ne, Křeček nám říkal, že to možné je a my na tom trváme." Tam byl ten rozpor. Nemáte svobodnou smlouvu.

Děkuji za rozhovor.