Přestanou české domácnosti spořit?

Stavební spoření? Nejlépe zrušit!

Ústavní soud svým nálezem na konci dubna zrušil kontroverzní změnu podmínek stavebního spoření. Zároveň ale ve zdůvodnění svého nálezu uvedl, že pokud by tyto změny prošly řádně a včas legislativním procesem, pro jejich rušení by nebyl důvod. Státní podporu stát může snižovat a zřejmě i účelově vázat na splnění zákonem stanovených podmínek, a to nejen u nových, ale i stávajících smluv. Nelze ji ale snižovat nepřímo, na poslední chvíli zaváděnou jednorázovou zvláštní daní.

Nález Ústavního soudu znovu rozvířil diskuzi o opodstatnění státní podpory stavebního spoření a jeho další existence jako speciálního produktu. Ministr financí Kalousek potvrdil, že by stavební spoření nejradši úplně zrušil, neboť to za dané situace považuje za nejčistší a nejefektivnější řešení. Jisté je, že i pokud se v koaličních jednáních nepodaří takto radikální krok prosadit, ze stavebního spoření stejně nezůstane kámen na kameni. Na variantním řešení jeho úprav již ministerstvo financí intenzivně pracuje.

Hlavní novinkou, která by znamenala faktický zánik stavebního spoření v jeho dosavadní podobě, je ministerstvem financí již několikrát avizované zpřísnění podmínek pro přiznávání státní podpory. Ta bude zřejmě od příštího roku vyhrazena pouze pro účastníky, kteří své úspory použijí na financování bytových potřeb. Na změně stavu, kdy lidé stavební spoření využívají především pro dlouhodobé ukládání a zhodnocování svých úspor, totiž mezi politiky panuje názorová shoda.

Jediný, kdo zásadně nesouhlasí, jsou stavební spořitelny. Jejich argumentaci, že bez tzv. přátelských klientů, kteří spoří, ale nečerpají úvěr ze stavebního spoření, by se stavební spořitelny ocitly bez levných finančních zdrojů potřebných pro klienty, kteří naopak úvěr čerpat chtějí, nikdo neposlouchá. Možná i proto, že během svého téměř osmnáctiletého působení na českém trhu se nedokázaly ani v nejmenším odpoutat od berličky státní podpory zvýhodňující jimi nabízený produkt.

Kam s úsporami?

Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu potvrdil, že rozhodnutí, které finanční produkty, za jakých podmínek a jakou formou bude stát podporovat, je plně v kompetenci vlády a Parlamentu. Bude-li takovéto rozhodnutí přijato a realizováno standardními demokratickými procedurami, nic s tím do budoucna nenadělá ani ústavní stížnost politické opozice. Otázka, zda bude stavební spoření zrušeno, ať už přímo nebo radikální změnou podmínek pro poskytování státní podpory, se tedy zdá být zodpovězena.

^REKLAMA

Lepší příležitost vypořádat se s letitým problémem enormní zátěže státního rozpočtu vyplácením státní podpory stavebního spoření jednou provždy, se hned tak nenaskytne.  V kontextu očekávaných nepopulárních úsporných opatření k úhradě šestimiliardového výpadku na příjmové straně státního rozpočtu kvůli zrušení mimořádného zdanění státní podpory stavebního spoření za rok 2010 by totiž případný zánik stavebního spoření určitě byl vnímán jako relativně menší zlo.

Jeden problém se tím sice vyřeší, ale několik jiných zároveň vznikne. Pomineme-li významný přínos překlenovacích i řádných úvěrů ze stavebního spoření k řešení financování bytových potřeb obyvatel (ve srovnání s běžnými hypotečními úvěry mj. zpravidla nabízejí lepší dostupnost pro některé skupiny žadatelů, větší variabilitu, dlouhodobou garanci úročení i výše splátek atd.), ztráta atraktivity stavebního spoření pro mnohé střadatele nastolí nerudovskou otázku: „Kam s úsporami?“

Stavební spoření bylo řadu let prezentováno jako finanční produkt pro dlouhodobé spoření nabízející bezkonkurenčně nejlepší poměr výnosu a rizika. Právě výhodnost stavebního spoření přitom mnohdy byla argumentem, který lidi přesvědčil k pravidelnému spoření a vytváření rezerv. Pokud tato možnost zmizí, je na pováženou, čím bude vzniklá mezera na trhu vyplněna. Určitě nepůjde jen o seriózní finanční produkty. Objeví se i řada různých „výhodných nabídek“ se skrytým rizikem ztrát.

Nahradí stavební spoření prodej státních dluhopisů?

Zavedením omezujících podmínek pro přiznání a výplatu státní podpory, případně jejím dalším snížením, stát sice každoročně uspoří několik miliard korun. Zároveň tím ale riskuje, že rychle odnaučí české domácnosti spořit. Vezme totiž lidem finanční produkt, který znali, kterému věřili a na který byli zvyklí. Očekávat, že za něj sami rychle naleznou adekvátní náhradu pro ukládání úspor, by bylo iluzorní. U většiny domácností je daleko pravděpodobnější, že spořit jednoduše přestanou.

^REKLAMA

Na jedné straně to může přinést vyšší tržby obchodníků a tím i povzbuzení růstu ekonomiky. Na druhé straně ale rezignace na spoření může z dlouhodobého hlediska ohrozit stabilitu rodinných rozpočtů. V případě finančních obtíží totiž lidé nebudou mít kam sáhnout. Budou-li nedostatek peněz řešit půjčkou, dříve či později mohou spadnout do dluhové pasti, z níž pro ně nemusí být úniku. Výsledkem mohou být sociální problémy, jejichž důsledky by bezpochyby dopadly i na státní rozpočet.

Stát nemusí podporovat právě stavební spoření. Vyplácením přímé státní podpory zatěžující neúměrně státní pokladnu nemusí zvýhodňovat ani jiné spořicí produkty. Spoření obyvatel by ale nějakou vhodnou formou podporovat měl. Zvláště za situace, kdy veškeré průzkumy zjišťují alarmující nízkou úroveň finanční gramotnosti většiny obyvatel, zadlužení domácností roste a ze všech stran útočí reklama tvrdící, že normální je nejdříve utrácet a až potom myslet na splácení závazků.

Podpora penzijního připojištění a důchodového pojištění tento problém nevyřeší. Tyto produkty jsou totiž mj. zaměřeny na mnohem delší časový horizont. Uspokojivým řešením nebudou ani termínované vklady nabízející spíše jen jednorázové úložky a zároveň i nepříliš vysoké úročení. Se spořicími účty je to podobné. Investicím do podílových fondů nebo akcií většina lidí nerozumí a má k nim proto nedůvěru. Že by za snahou zrušit stavební spoření byla skryta i podpora připravovaného prodeje státních dluhopisů občanům?