Zvládnou stavební spořitelny problémy s likviditou?

Nechtěné dítě

Stavební spoření do tehdejšího Československa dorazilo v roce 1993, kdy zákon umožnil vznik úzce specializovaných bank – stavebních spořitelen. Od počátku byl jimi nabízený produkt prezentován a využíván především jako výhodné a bezpečné spoření umožňující vytváření finančních rezerv použitelných na cokoliv. Úvěry na financování řešení bytových potřeb byly vnímány spíše jen jako doplněk.

Po počátečním váhání se o výhodnosti stavebního spoření nechalo přesvědčit opravdu velké množství lidí. Možnost získání  pravidelné výslužky 4 500 Kč nabízená každému, kdo ročně naspoří 18 000 Kč, udělala divy. Jenom v letech 2000 – 2002 bylo uzavřeno téměř 3,8 miliónu nových smluv o stavebním spoření. Díky tomuto masovému zájmu přiznaná státní podpora v roce 2002 překročila hranici 11 mld. Kč.

Není proto divu, že se brzy rozproudila diskuse o tom,  nakolik je zatížení státního rozpočtu štědrou podporou stavebního spoření adekvátní tomu, že spíše než jako nástroj pro zajištění financování bydlení je širokou veřejností vnímáno a využíváno jen pro zhodnocování úspor. Stavební spořitelny totiž půjčovaly jen necelou třetinu objemu úspor, které spravovaly. Jejich hýčkaný produkt se najednou dostal do pozice nechtěného dítěte.

^*) Stav na konci období.

Zdroj: Ministerstvo financí

Přelomem se stal rok 2003, který přinesl novelu zákona o stavebním spoření, kterou byla snížena maximální výše státní podpory na 3 000 Kč, prodloužena délka vázací doby z 5 na 6 let a účelově vymezeno použití úspor při čerpání úvěru ze stavebního spoření. Úpravy se ale nakonec týkaly jen smluv uzavřených po 1. 1. 2004, takže zájemci o stavební spoření se ještě před koncem roku 2003 stihli předzásobit.

Zatímco v průběhu roku 2003 bylo uzavřeno přes 2 milióny (!) nových smluv o stavebním spoření, v roce 2004 to bylo jen necelých 315 tisíc smluv. Na konci roku 2003 stavební spořitelny evidovaly 6,3 miliónu smluv o stavebním spoření ve fázi spoření. Od té doby počet smluv vytrvale klesal s mírným zakolísáním v prvním čtvrtletí roku 2010, kdy stavební spořitelny evidovaly 4 933 059 smluv o stavebním spoření ve fázi spoření.

Veřejný nepřítel

V roce 2003 se problém neúměrného zatížení státního rozpočtu podporou stavebního spoření nevyřešil. Konsolidace veřejných rozpočtů však v té době nebyla příliš politicky aktuální, takže se nic zvláštního nedělo. To, že státní podpora stavebního spoření odčerpala ze státního rozpočtu v roce 2005 přes 16 mld. Kč, vadilo podstatně méně než 13,2 mld. o čtyři roky později. Ekonomika rostla a rozpočtovými schodky se tehdejší vláda příliš netrápila.

Stavební spořitelny ale změnily svou taktiku. Doba extenzivního růstu pro ně byla pryč a kritika nízkého podílu stavebního spoření na financování bydlení mířila do černého. Hitem se proto staly překlenovací úvěry, s nimiž stavební spořitelny začaly úspěšně konkurovat hypotečním bankám. Zatímco ke konci roku 2004 stavební spořitelny evidovaly překlenovací úvěry v celkovém objemu 55,5 mld. Kč, v roce 2009 to bylo 218,6 mld. Kč.

^*)
Stav na konci období.

Zdroj: Ministerstvo financí

Především díky nárůstu překlenovacích úvěrů v průběhu posledních pěti let stavební spořitelny výrazně změnily strukturu svých aktiv. Zatímco dříve úspory ležící na účtech stavebního spoření investovaly spíše do hypotečních zástavních listů a dluhopisů, dnes jich většinu půjčují svým klientům. Poměr poskytnutých úvěrů k naspořené částce od roku 2005 stoupl na dvojnásobek a na konci března 2010 dosahoval 65,7 %.

Ani pokles nároků na státní podporu, ani nárůst významu stavebního spoření pro financování bydlení (podle údajů Asociace českých stavebních spořitelen 39 % z celkového objemu půjček na bytové potřeby obyvatel ČR poskytly stavební spořitelny) nezměnily to, že stavební spoření zůstalo trnem v oku strážců státní pokladny. Z nedávných vyjádření ministerstva financí se skoro zdá, že stavební spoření se stalo veřejným nepřítelem číslo jedna.

Stavebnímu spoření zvoní hrana

Jisté je, že ze stávajícího systému stavebního spoření nejspíš nezůstane kámen na kameni. Předmětem diskuze může být jen rychlost změn a způsob jejich provedení. Zcela jistě dojde k radikálnímu snížení státní podpory včetně zpřísnění podmínek pro její přiznání (nejspíš zavedením povinnosti využít úspory na bytové potřeby bez ohledu na nečerpání úvěru) a zrušení výjimky osvobozující úroky připisované stavebními spořitelnami od daně z příjmu.

Stavební spořitelny tím ztratí klienty, kteří při uzavírání smluv nebyli rozhodnuti, zda budou čerpat úvěr a na co své úspory použijí. To jim může zasadit smrtící ránu. Právě úspory těchto tzv. přátelských klientů, kteří spoří, ale úvěr sami nečerpají, představovaly prakticky jediné zdroje pro poskytování překlenovacích úvěrů. Možnost, že by výpadek rychle nahradily např. vydáním vlastních dluhopisů, je spíše jen teoretická.

Ještě horší, než jen pouhé snížení atraktivity stavebního spoření, je způsob, kterým k němu dochází. Veřejně deklarovaná snaha o vztažení změn i na stávající smlouvy a bezprecedentní účelové zdanění státní podpory za rok 2010, doprovázené vyhýbavými vyjádřeními Asociace českých stavebních spořitelen i spořitelen samotných, nabouranou důvěru lidí ve stavební spoření rozhodně neposílí.

Rok 2010 nejspíš bude posledním, kdy v Česku bude uzavřeno pár set tisíc nových smluv o stavebním spoření. Po té, co změny, uvedené prozatím jen v textu koaliční smlouvy a probírané v médiích, nabudou podoby zákona, lze očekávat propad zájmu o stavební spoření minimálně o jeden řád. Stavební spořitelny tedy asi budou moci počítat nejvýše s pár desítkami tisíc nových klientů ročně.

V reakci na novou situaci budou muset mj. radikálně omezit poskytování překlenovacích úvěrů. Nerozšíří-li chystaná novela zákona o stavebním spoření prostor pro jejich podnikání, čeká je asi jenom přežívání za nostalgického vzpomínání na zašlou slávu kdysi tak oblíbeného produktu. Ke cti stavebních spořitelen neslouží, že se na novou situaci zřejmě příliš nepřipravily, přestože  měly předpokládat, že k ní dříve či později dojde.

Zvládnou stavební spořitelny problémy s likviditou?

Pokles zájmu o uzavření nových smluv o stavebním spoření a nedostatek zdrojů na poskytování nových překlenovacích úvěrů není pro stavební spořitelny nejhorším problémem, před který budou v nejbližší době postaveny. Ještě mnohem větším oříškem  pro ně může být rychlé získání dostatku prostředků pro výplatu klientů, kteří se rozhodnou stávající smlouvy o stavebním spoření vypovědět a vybrat si své úspory.  

Více než dvě třetiny ze 415 mld. Kč, které byly na konci března 2010 v Česku evidovány na účtech stavebního spoření, patřily ke starým smlouvám s již uplynulou vázací dobou. Pokud by klienti začali tyto smlouvy ve větší míře vypovídat, což za současné situace rozhodně nelze vyloučit, mohly by stavebním spořitelnám nastat velké problémy s rychlým zajištěním dostatečné likvidity.

Úspory musí podle smluvních podmínek vyplatit po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi. Výplata vkladu by pak měla být otázkou několika dalších dnů. Žádná stavební spořitelna, ani jakákoliv jiná banka, ovšem není schopna vyplácet vklady, pokud se k jejich výběru neočekávaně rozhodne velká část jejich klientů.

Banky se sice hodnocením rizika likvidity průběžně zabývají, modelují pravděpodobné chování klientů a připravují odpovídající scénáře. Otázkou je, zda v simulacích předpokládaného budoucího vývoje uvažovaly s možností, že parametrické změny systému stavebního spoření velmi rychle zasáhnou nejen nové, ale i stávající smlouvy, zvláště když se k tomuto kroku stát v roce 2003 neodhodlal.

Stavební spořitelny mají většinu spravovaných prostředků umístěnou do překlenovacích úvěrů a úvěrů ze stavebního spoření (v průměru 65 %). Zbytek mají zpravidla investován v dluhopisech a uložen na termínovaných vkladech. Rychlé převedení těchto aktiv na hotovost by bylo komplikované a nákladné, zvláště když by se o ně pokoušely všechny stavební spořitelny současně.

Struktura aktiv stavebních spořitelen k 31. 12. 2009 (v tis. Kč)

Zdroj: Výroční zprávy stavebních spořitelen

Stavební spořitelny mohou jenom doufat, že se jimi najatým lobbistům podaří razanci a rychlost chystaných změn poněkud snížit a hlavně, že klienti budou své smlouvy rušit postupně. Lze očekávat, že udržení klientů bude pro stavební spořitelny nejvyšší prioritou. Každopádně je ale čeká obtížné období nedostatku likvidních prostředků, které by jenom vlastními silami nemusely zvládnout překlenout.

Část likvidity stavební spořitelny získají restrukturalizací svých aktiv, část se zřejmě pokusí řešit výpůjčkami na mezibankovním trhu nebo úvěry přijatými z repo operací. Získání půjček jim však bude komplikovat existující pochybnost o jejich nepříliš pozitivních vyhlídkách do budoucna. Situaci tak nakonec asi budou muset zachraňovat jejich akcionáři, resp. finanční skupiny, k nimž jednotlivé stavební spořitelny patří.

Je téměř jisté, že stavební spořitelny své problémy s likviditou nakonec zvládnou. Jakou cenu za to zaplatí, zatím není jasné. Rušit své smlouvy o stavebním spoření kvůli obavám o úspory klienti nemusejí už jen s ohledem na existenci zákonného pojištění vkladů. Navíc i nižší výnos, který jim stavební spoření po změnách nabídne, nejspíš bude stále vyšší, než by mohli získat u ostatních bankovních produktů.