Pavel Pektor: Původní zákon o stavebním spoření byl schválen jednomyslně

Stál jste u zrodu stavebního spoření v Česku. Kde vznikla myšlenka zavést stavební spoření i v České republice?

V České republice byl hledán nějaký nástroj, kterým by se oživila tehdy skomírající bytová výstavba, která téměř neexistovala poté, co předchozí formy státní pomoci byly zrušeny. Zároveň postupně přicházeli lidé, kteří byli ve vedoucích pozicích ve stavebních spořitelnách v Rakousku a Německu a kteří tento instrument dobře osvědčený v sousedních zemích přinášeli jako možnost řešení.

Jak se na přinesení rakouského či německého modelu stavebního spoření dívala tehdejší vláda?

To bylo docela zajímavé. První naše kroky šly tam, kam měly směřovat, tedy na ministerstvo financí. V tehdejší době to byla národní agenda v rámci československé federace a patřilo to do republikové agendy buď české, nebo slovenské.

Na Slovensku byl proces zavedení stavebního spoření jednodušší. Myšlenka tohoto produktu byla ministerstvem financí přijata a vtělena do návrhu zákona, který prošel Slovenskou národní radou.

V Čechách to bylo trošku obtížnější. Tehdejší ministerstvo financí říkalo, že řeší závažnější problémy, než je stavební spoření, které těžko může řešit problém bydlení. Byli jsme proto nuceni jít jinou cestou. Podařilo se nám oslovit skupinu poslanců v České národní radě.

^REKLAMA

Tehdy panovalo prostředí, kde nebyla taková rivalita mezi politickými stranami, a stavební spoření nebylo předmětem nějakého zásadního politického boje, ale bylo chápáno jako pomoc lidem a rozvoji bytové výstavby.

To bylo v roce 1991…

Bylo to na pomezí roku 1991 a 1992, kdy byla vytvořena v České národní radě iniciativní skupina poslanců napříč celým politickým spektrem. Nedá se říci, že by tam byly nějaké dominantní vlivy některé z politických stran.

Podařilo se vytvořit poslanecký návrh zákona, který procházel opačným procesem – až po vytvoření byl připomínkován ministerstvem financí, vládou a Českou národní bankou. Pak ale procházel klasickou legislativní cestou. Výsledkem bylo, že 25. února 1992 byl zákon jednomyslně schválen. Skutečně všichni poslanci pro něj zvedli ruku.

Kromě toho, že zákon mělo připravovat ministerstvo financí, a nakonec ho připravila iniciativa poslanců, kde byly největší potíže s prosazením zákona o stavebním spoření?

Vždycky potíže v české legislativě spočívají v tom, že se snažíme dělat „českou cestu“, tedy vnášet do zákonů něco, co si myslíme, že je originálně českého. Ale systémy, které jsou osvědčeny a někde fungují 70 let, nepotřebují korekce tohoto typu. Potřebují pochopení systému. A to byla výhoda poslaneckého návrhu, neboť poslanci se seznámili se základními principy, při kterých může stavební spoření fungovat a na kterých musí stát. Tím se podařilo nevnášet nějaké prvky experimentálního charakteru.

Tehdy byla kupříkladu představa České národní banky, že by to měla být záležitost licence kterékoliv banky. Tedy jakákoli banka, která měla bankovní licenci, by mohla být stavební spořitelnou a prodávat stavební spoření.

To hodně připomíná současné produktové pojetí stavebního spoření, jak ho navrhuje vláda. Lišil se tehdy návrh ČNB od současného vládního návrhu?

To je právě zajímavé, že ministerstvo financí tehdy požadovalo zavádění účelovosti, tedy odstranění jednoho z důležitých pilířů stavebního spoření, a sice kolektivu stavebních spořitelů, kdy ti, co nepotřebují akutně řešit svoji bytovou potřebu, umožňují svými penězi, aby ten, kdo potřebuje a může svou bytovou situaci řešit, ji řešil.

Tehdy ministerstvo navrhovalo účelovost na použití státní podpory a Česká národní banka všeobecnou licenci. Bylo to velmi podobné současné situaci. A další vývoj ukázal, jak by použití těchto principů bylo ve vztahu k systému likvidační.

Všechny malé banky, které tehdy vznikly a získaly licenci, měly zájem, aby mohly prodávat také stavební spoření. A prakticky všechny, až na nepatrné výjimky, zanikly. Přitom se ztrácely peníze. Jsou to všechny ty aféry malých bank, nemá smysl je jmenovat, ale bylo jich kolem 15 až 20.

^REKLAMA

A něco podobného se stalo ohledně účelovosti na Slovensku, kde ji posléze také zavedli a vedlo to ke ztrátě likvidity systému stavebního spoření. Pokud budete mít ve stavebním spoření jenom lidi, kteří chtějí spořit na vlastní bytovou potřebu, tak ten systém nemůže fungovat. Stavební spořitelny mají průměrnou úsporu na jedné smlouvě zhruba 150 tis. Kč, ale průměrný úvěr, o který žádá klient, je kolem 500 tis. Kč. Už z tohoto čísla je patrné, že tři další klienti by neměli mít prostředky na daný účel, ale měli by mít jen odloženou spotřebu. Není možné, aby všichni dostávali úvěr, ale ani ho všichni nechtějí.

V okamžiku, kdy bylo stavební spoření zaváděno, byl schválen zákon, který obsahoval zejména na tehdejší poměry velmi štědrou státní podporu. Státní příspěvek dosahoval až 25 % z naspořené částky do maximální výše 4 500 Kč. To se později stalo trnem v oku politiků, kteří se měli starat o rozpočet a viděli pouze výdaje, které jsou se státním příspěvkem spojené. Nicméně v okolních zemích, které byly inspirací pro české stavební spoření, je státní příspěvek výrazně nižší než v České republice. Proč byla tehdy schválena tak štědrá státní podpora?

To byla tehdy také velmi diskutovaná záležitost. V té době, kdy se schvaloval zákon u nás, na Slovensku byla schválena státní podpora ve výši 6 tisíc korun, tehdy ještě společné měny. Na Slovensku tak byla podstatně vyšší než v České republice.

Říkali jsme, že výše státní podpory je klíčová z hlediska státního rozpočtu a tlaku na státní rozpočet a že je nezbytné ji po určitý čas garantovat, aby se systém rozběhl a nabyl důvěry občanů. A v rámci diskusí byla navržena částka 25 % z naspořených prostředků, maximálně 4 500 korun.

Tehdy dokonce někteří lidé na ministerstvu financí říkali, že 4 500 korun je na řešení bytové problematiky jako léčení rakoviny aspirinem. Bylo to bráno jako naprosto legrační a že to nemůže pomoci problém zanedbanosti bytového fondu řešit.

Státní příspěvek v této výši nebyl řadu let vůbec problémem z hlediska státního rozpočtu. Ale podobně to bylo i v jiných zemích, kde bylo stavební spoření zavedeno, že z počátku byla státní podpora vyšší, a jakmile se systém rozběhl a stane se odolným vůči vnějším vlivům, tak se postupně snižuje.

V době, kdy vzniklo stavební spoření, přesahovaly úroky i z hypotečních úvěrů 10 % ročně. Dnes jsou úrokové sazby minimální. Má v dnešní době ještě stavební spoření svůj primární smysl?

Myslím si, že pořád má. Ukazuje to i vývoj na trhu úvěrů na bydlení. Není to tak dlouho, kdy byla situace velmi podobná, a úrokové sazby z hypotečních úvěrů byly pod úrovní úroků ze stavebního spoření. A tehdy si hodně lidí bralo hypotéky. A pak se situace změnila a lidé přecházeli ke stavebnímu spoření.

Výhodou stavebního spoření je, že tam nejsou sice prudké poklesy úrokové sazby, ale nejsou tam ani prudké nárůsty. Systém je takovou druhou váhou na trhu úvěrů na bydlení. Když úroky hypotečních úvěrů stoupají, lidé přecházejí k úvěrům ze stavebního spoření a naopak. Teď je období, kdy jsou úvěry ze stavebního spoření refinancovány hypotékami. Ale myslím si, že je to zdravý jev, který je v zájmu klientů.

Nicméně úrokové sazby nejsou jediná okolnost na trhu. Za uplynulých 20 let fungování stavebního spoření se toho změnilo mnohem víc. Např. v 90. letech byl bytový fond mnohem zanedbanější a bylo potřeba najít zdroje na jeho obnovu, dnes je situace výrazně lepší.

Situace v oblasti bydlení se naštěstí výrazně zlepšila a je to vidět na bytovém fondu jako takovém. Kromě nové výstavby, kde dochází až k přehlcení trhu, což je asi otázka i cen a koupěschopné poptávky, ale zejména se to projevuje na starším bytovém fondu, kde se právě stavební spoření výrazně podílelo na zlepšení. Většina zdrojů ze stavebního spoření nešla do nové výstavby, ale v rámci rekonstrukcí a modernizací, kde tvoří dodnes klíčový zdroj.

Např. v panelovém bytovém fondu se odhadovala podfinancovanost jen u družstevního bydlení ve výši kolem 300 mld. Kč. A dnes, když se podíváte na panelová sídliště, tak to vypadá úplně jinak. Jen naše stavební spořitelna v této oblasti vynaložila okolo 20 mld. Kč – a to jsme pouze jedním z hráčů na trhu. Podíl stavebních spořitelen je tady významný právě díky pevné výši úrokové sazby, která je pro příjemce úvěru důležitá z pohledu plánování zdrojů, protože splátky těchto úvěrů jsou u družstevních bytů součástí nájmu a jdou z fondu oprav.

V 90. letech byla vláda i poslanci při jednáních o zavedení stavebního spoření velmi vstřícní. Dnes se situace poněkud obrátila. Stavební spořitelny jednají s kompetentními ministerstvy a poslanci a snaží se zvrátit připravené změny. Jak se dnes jedná s politiky?

^REKLAMA

V současné době je situace výrazně horší, než byla tehdy. Mnohem víc se klade důraz na stranickou disciplínu a na to, co řekne někdo z vedoucích představitelů. Je přitom snaha o maximální loajalitu. Jsou samozřejmě věci, kde je toto důležité. Pokud se jedná o zcela zásadní záležitosti s dopadem do hospodaření státu, do státního rozpočtu, tam je to pochopitelné. Míň pochopitelné je to u věcí, které jsou diskutabilní a kde není jednoznačný nějaký efekt.

Z mého pohledu, pokud má dojít k nějaké změně, měla by mít pozitivní efekt pro někoho nebo pro něco. Jako asociace jsme dovedli chápat a ani jsme nerozporovali, když se v roce 2003 snižovala státní podpora ze 4 500 Kč na 3 000 Kč a jestli se v předloňském roce snížila na 2 000 Kč, protože chápeme význam těchto kroků na konsolidaci státního rozpočtu a nepovažujeme se za nějaký ostrov, který by měl být proti těmto vlivům chráněn. Toto je pochopitelné, srozumitelné a jasné.

Ale rozšíření licence na všechny banky, ale tak, že nemusí používat získané zdroje se stejným účelem a stejnými omezeními jako stavební spořitelny a nebo zavádět účelovost za té situace, kdy víme, že potřebujeme tři spořící klienty na to, aby čtvrtý mohl financovat, nejsou žádným pozitivním krokem. Není to dobré ani pro klienty, kterým je ztěžována administrativa, musí nosit nejrůznější doklady, že si někde vyměnili okno apod., a nepřináší to efekt ani z hlediska státu – žádnou úsporu, žádný pozitivní efekt.

Osobně si myslím, že toto by nemělo být předmětem stranické disciplíny, ale že by měl zavládnout jenom zdravý rozum a logika.

Slyší na tyto argumenty politici?

Já bych řekl, že zatím je to schováno pod ministrem financí, který v tomto případě autokraticky rozhodl a bohužel je to bráno jako hotový krok, aniž někdo přemýšlí nad smyslem tohoto opatření.

Jeden z důvodů, proč má být rozšířena licence stavebního spoření, je i závěrečná zpráva hodnocení dopadů regulace (RIA), kde se cituje stanovisko ČNB, podle kterého jsou peníze ve stavebních spořitelnách potenciálním rizikem. 

Kde peníze nejsou potenciálním rizikem? I velké banky mají drtivou většinu zdrojů v krátkodobých úložkách ze strany občanů. Málokdo má dlouhé termínované vklady, protože výnosy z nich jsou spíš nižší než výnosy ze stavebního spoření.

A to, o čem píše ČNB, je pochopitelné z toho pohledu, že víc než polovina úspor na stavebním spoření je již po uplynutí vázacích dob, kdy klienti nejsou při výběru peněz znevýhodněni eventuální ztrátou státní podpory. A přestože tento stav trvá již minimálně 4 nebo i 5 let, neboť k největšímu boomu stavebního spoření došlo v roce 2003, kdy docházelo ke snížení státního příspěvku a kdy bylo během jednoho roku uzavřeno asi 2 miliony smluv. Nyní je uzavíráno kolem 500 až 600 tisíc smluv ročně. Máme tedy čtyři roky zkušeností, že drtivá většina zdrojů zůstává i nadále ve stavebním spoření.

Lidé se chovají konzervativně a logicky, a jestliže mají uloženy a velmi dobře úročeny peníze u institucí, kde jim nehrozí žádná rizika, nemají sebemenší důvod je vybírat.

Připravovaná vázaná účelovost státního příspěvku a produktové pojetí stavebního spoření představuje pro stavební spořitelny riziko. Které z těchto opatření je rizikovější?

My považujeme za rizikovější rozšíření licence. Když bude možné používat zdroje klientů prakticky na cokoli, tak se ztratí základní motiv stavebního spoření. Zdroje klientů, kteří je nechtějí aktuálně využít na bydlení, se dnes používají do oblasti bydlení. V momentě, kdy z nich budu poskytovat třeba spotřebitelské úvěry, tak to ztrácí smysl a logiku.

Jádro systému stavebního spoření je založeno na kolektivu přátelských spořitelů a na zdrojích, které jsou tímto kolektivem vytvořeny a které jsou velmi přísně limitovány v použití. U nás je situace taková, že více než 90 % všech zdrojů klientů je dáno do oblasti bydlení.

Pokud nabyde účinnosti produktové pojetí stavebního spoření, jakou vnímáte pravděpodobnost zániku stavebních spořitelen, které tím budou i pro své mateřské banky drahé?

To je otázka nerovnosti podmínek, o které jsem hovořil. Ta sama o sobě nemusí znamenat konec stavebního spoření, ale je to krok špatným směrem. Je to experiment, který se nikde v Evropě nevyskytuje. Je to zase ta česká cesta.

Nebojíme se konkurence bank, pokud budou nastaveny rovné podmínky a i banky se budou muset řídit zákonem o stavebním spoření, stejně, jako my. Za té situace si dovedeme představit normální konkurenční boj, který mezi sebou máme také. Na tom se mnoho nemění.

Tedy pokud by zákon umožnil bankám rozšířit licenci na poskytování produktu stavebního spoření, ale prostředky, které z tohoto produktu vybere, by byly účtovány odděleně a používány v souladu se zákonem o stavebním spoření, tak byste proti tomu nic nenamítali?

Takovouto konstelaci si dovedeme představit. Není to věc, ze které bychom byli nadšeni, ale ani zlomeni. Vláda a parlament mají legitimní možnost upravovat tyto věci podle svého uvážení. A v tomto případě by k velkým rizikům nedocházelo.

Novela zákona o stavebním spoření leží nyní v poslanecké sněmovně. Před prázdninami se na pořad jednání nedostala. Po prázdninách bude pravděpodobně na jednání zařazena. Jakou vnímáte pravděpodobnost, že v této podobě bude schválena?

Já jsem poměrně optimista. Pokud nebudou jednotliví poslanci zaklínáni stranickou disciplínou, věřím, že rozum zvítězí a že zákon bude přijat v podobě, v jaké bude mít alespoň nějaký smysl. Že se najde cesta, jak naplnit vládní prohlášení, kde se mluví o účelovosti, tak, aby to bylo únosné pro systém a nevylévalo to dítě i s vaničkou.

Věřím tomu, že zdravý rozum nakonec vyhraje.

Děkuji za rozhovor.