Církevní restituce: Nakonec víc nemovitostí a méně peněz
O církevních restitucích se v posledních letech mluví téměř bez ustání. Po přijetí zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi v listopadu 2012 se debaty odklonily trochu jiným směrem a společnost již tolik nezpochybňuje oprávněnost církevních nároků. Se zákonem se však objevují nové otázky týkající se především jeho dopadů na státní rozpočet.
V letech 1947 a 1948 byly přijaty dva zákony, které pro církve znamenaly ztrátu veškeré zemědělské půdy a lesů. Oba zákony stanovily finanční odškodnění za vyvlastněné pozemky, církve se však nikdy žádné náhrady nedočkaly.
Vzhledem k tomu, že vyvlastňovacími zákony byly církve zbaveny veškerého svého ekonomického zázemí, byl záhy přijat zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Stát se tímto zákonem zavázal financovat veškerý chod církví a duchovní se stali státními zaměstnanci. Komunistický režim zavedl takový systém hmotného zabezpečení církví, který mu dával možnost je ovládat.
Po roce 1989 byl vydán zákon, kterým se stát zavázal nezasahovat do vnitřních záležitostí církví. Dále byly přijaty dva restituční zákony, které církvím navrátily celkem 265 zchátralých objektů, z toho 170 na území dnešní České republiky. Restituce však nebyla úplná, neboť navráceny byly pouze objekty nezbytné pro vykonávání vlastní náboženské činnosti. Hospodářské pozemky a nemovitosti, z jejichž výnosů byly dříve tyto objekty udržovány, zůstaly v rukou státu.
Pokus uzákonit vrácení dalšího majetku ztroskotal na odmítavém postoji levicových stran. Problematický zákon z roku 1949 zůstal nadále platný, ale v roce 1991 byl přijat tzv. blokační paragraf, který zakázal prodej či převod bývalého církevního majetku. Ustanovení obsahovalo závazný příslib budoucí zákonné úpravy, na kterou jsme si počkali více než 20 let.
Před přijetím zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi byly církve a náboženské společnosti financovány především ze státního rozpočtu. Více než 90 % příspěvku církvím tvořily platy duchovních, zbylé prostředky byly určeny na pokrytí provozních nákladů a na opravy církevního majetku. Tento systém financování pro státní rozpočet nebyl udržitelný, protože závisel především na počtu duchovních, který stát nemohl žádným způsobem regulovat.
Od roku 1994 se počet duchovních téměř zdvojnásobil. V roce 2011 se trend zvyšování počtu duchovních zastavil, neboť stát podepsal s církvemi deklaraci týkající se zmrazení počtu duchovních a výše jejich mezd do roku 2014. Kdyby do roku 2014 nedošlo k přijetí zákona, dal by se po tomto roce očekávat další nárůst počtu duchovních a s tím spojený nárůst výdajů ze státního rozpočtu.
Graf 1: Počet duchovních v letech 1994 – 2014
Zdroj: Ministerstvo kultury ČR
Úměrně k rostoucímu počtu duchovních rostly i náklady na jejich platy a s tím spojená zátěž pro státní rozpočet. Platy duchovních byly pravidelně valorizovány, aby se vyrovnal vliv inflace, a kromě toho docházelo k navyšování platových tarifů, stejně jako u ostatních státních zaměstnanců. V rámci čekání na přijetí zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi došlo ke zmražení nákladů na platy, provoz a opravy církevního majetku do roku 2014 ve výši 1,445 mld. Kč. Graf ukazuje, jak platy rostly v letech 1994 – 2014.
Graf 2: Státní výdaje na činnost církví v letech 1994 – 2014
Zdroj: Ministerstvo kultury ČR
V roce 2008 vláda schválila první legislativní dokument, který mohl definitivně vyřešit problematiku církevních restitucí v České republice. Návrh nebyl přijat Poslaneckou sněmovnou, ale ovlivnil návrh zákona v roce 2012, který z toho původního vychází. Hlavním cílem nového návrhu bylo najít takovou variantu, která by minimalizovala zatížení státního rozpočtu, ale zároveň byla přijatelná i pro církve a náboženské společnosti. Asi největší změnou je jiný poměr naturální restituce a finanční náhrady.
Zákon již nerozlišuje dvě skupiny oprávněných osob, což rozšířilo okruh majetku, který může být vydán. Díky tomu se finanční náhrada snížila o 24 mld. Kč, o něž se zvýšil celkový objem naturálních restitucí. Tabulka shrnuje základní rozdíl mezi dvěma vládními návrhy.
Tabulka 1: Rozdíly mezi návrhy z let 2008 a 2012
. |
2008 |
2012 |
Naturální restituce |
51 mld. Kč |
75 mld. Kč |
Oprávněné osoby |
2 skupiny s rozdílnými |
stejné postavení všech |
Finanční náhrada |
83 mld. Kč |
59 mld. Kč |
Délka splátek finanční náhrady |
60 let |
30 let |
Úrok |
4,85 % p.a. |
valorizace dle míry inflace (inflační cíl ČNB: 2 %) |
Přechodné období |
20 let, příspěvek snižován |
17 let, příspěvek 3 roky konstantní, poté snižován o 5 % ročně |
Zdroj: návrhy zákonů z let 2008 a 2012
Současný zákon představuje pro státní rozpočet menší zátěž, než by znamenal návrh z roku 2008. Finanční náhrada je nižší, doba jejího splacení se snížila z 60 let na 30 let a předpokládaný úrok je také nižší. Odhady nákladů na variantu bez přijetí zákona, kdy by stát dále vyplácel duchovním platy podobně jako státním zaměstnancům, jsou různé, v dlouhodobém horizontu jsou však jistě vyšší než varianta církevních restitucí dle zákona z roku 2012.
Církve a náboženské společnosti ze svých původních požadavků v mnoha bodech ustoupily, majetkové narovnání je z dlouhodobého hlediska výhodné pro státní rozpočet, proč tedy přijetí zákona provázely vleklé diskuze?
Kromě objektivních důvodů, kterými je ekonomická krize a nevole politiků zatěžovat státní rozpočet pro příští roky dalšími miliardovými výdaji, je třeba zmínit názor veřejnosti na danou problematiku. Většina obyvatel České republiky s navracením církevního majetku či finanční kompenzací nesouhlasila. Důvodem bylo přetrvávající negativní vnímání církví a náboženských společností a nedostatečná komunikace nákladů na jednotlivé varianty.
Zákon byl v listopadu 2012 přijat a stát se zavázal vyplatit finanční náhradu ve výši 59 mld. Kč. Církevní restituce výrazně navýšily deficit veřejných financí, kvůli kterému Česká republika nesplňuje jedno z Maastrichtských kritérií – 3% podíl deficitu veřejných financí na hrubém domácím produktu. V krátkém období se státní výdaje na církve navýší, z dlouhodobého hlediska však o finančních úsporách pro stát není pochyb. Když navíc odhlédneme od finančního aspektu věci, vyrovnání se s křivdami spáchanými na církvích v minulosti je pro demokratickou zemi nutností a v našem případě už není za pět minut dvanáct, ale pět minut po dvanácté.