Finanční arbitr a jeho rozhodování u spotřebitelských úvěrů

V rámci tohoto článku se budeme primárně věnovat sporům mezi spotřebitelem a věřitelem nebo zprostředkovatelem při nabízení, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru nebo jiného úvěru, zápůjčky či obdobné finanční služby (dále jen „Poskytovatel“), a to podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZFA“). V současné době se jedná o Poskytovatele, kteří musí disponovat licencí udělenou ČNB k poskytování spotřebitelských úvěrů. Otázka licencí je už ve své podstatě vyřešena, nyní se musíme zaměřit na problematiku smluv o spotřebitelském úvěru, která je spolu s podmínkami jejich poskytování upravena v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).

Pravomoc finančního arbitra

Finanční arbitr je orgán mimosoudního řešení spotřebitelských sporů na finančním trhu. Má pravomoc rozhodovat spory mezi spotřebitelem a subjekty vyjmenovanými v ustanovení § 1 odst. 1 ZFA. Výše uvedené spory taktéž spadají do pravomoci civilních soudů. V řízeních před finančním arbitrem dle ZFA se postupuje i podle správního řádu.
Finanční arbitr rozhoduje ve věci samé nálezem a opravným prostředkem proti tomuto jsou námitky. Rozhodnutí o námitkách je konečné, avšak podle ustanovení § 244 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), lze tutéž věc projednat na základě žaloby v občanském soudním řízení podle části páté OSŘ.

Posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 ZSÚ

Zákon o úvěru pro spotřebitele klade na Poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru či změnou závazku takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 ZSÚ. Jedná se o povinnost spočívající v získávání nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od spotřebitele, z databáze či jiných zdrojů umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.  Výše specifikované požadavky na posuzování úvěruschopnosti jsou konkretizovány v nálezech finančního arbitra.
Jedná se např. o nález ze dne 28.5.2018 č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 „Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele by měl věřitel vycházet jak z informací dodaných spotřebitelem, tak z informací, které získává z jiných dostupných zdrojů při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Je povinností věřitele takto získané informace shromáždit, vyhodnotit jejich dostatečnost a rozhodnout, zda a které informace je nezbytné dále ověřovat, popř. jejich znalost prohlubovat. Povinností věřitele je mj. nahlédnout i do databází shromažďujících informace o již existujících úvěrových vztazích spotřebitele, pokud lze ze shromážděných informací usuzovat, že spotřebitel již byl nebo stále je v jiném úvěrovém vztahu. Je-li věřitelem banka, je na místě, aby při zkoumání výdajů spotřebitele věřitel hodnotil i informace z databází shromažďujících informace o nebankovních úvěrových vztazích; nebankovní věřitel pak může informace o spotřebitelových bankovních úvěrech získat např. s pomocí spotřebitele. Za dostatečné se považují pouze takové informace o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci.“
Poskytovatel musí v souladu se ZSÚ zajistit dostatek informací sloužících k ověření úvěruschopnosti od spotřebitele či z bankovních či nebankovních databází, zejména z databáze Bankovního registru klientských informací, Nebankovního registru klientských informací nebo z registru zájmového sdružení právnických osob SOLUS, apod.
Výše uvedené tak bylo potvrzeno i finančním arbitrem, a to v rozhodnutí o námitkách ze dne 21. 6. 2018 č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 24 „Finanční arbitr dále, jak podrobně rozvedl v Nálezu, opakuje, že Instituce při sjednávání závazku ze Smlouvy o zápůjčce toliko ověřovala (ne)existenci exekučně vymáhaných závazků Navrhovatele a to, že vůči Navrhovateli nebylo zahájeno insolvenční řízení, přičemž s odbornou péčí nezjišťovala existenci dalších závazků Navrhovatele. Výdajovou stránku rozpočtu Navrhovatele neověřovala Instituce vůbec. Pokud jde o námitku Instituce, že žádný právní předpis nestanovuje, do kterých informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele, Instituce by měla v rámci své odborné péče při posuzování schopnosti spotřebitelů splácet spotřebitelský úvěr vyvinout maximální úsilí k získání informací o dalších možných závazcích spotřebitele. Za tímto účelem si tak Instituce mohla nechat předložit výpisy z informačních databází přímo od Navrhovatele, pokud nevyžadovala doložení výpisu z běžného bankovního účtu. Teprve potom tak mohla získat dostačující informace o jiných závazcích Navrhovatele a zhodnotit, zda při zohlednění jeho dalších závazků budou jeho příjmy postačovat k tomu, aby mohl řádně dostát svým závazkům ze Smlouvy o zápůjčce.“
V případě, že Poskytovatel vychází pouze z údajů poskytnutých ze strany spotřebitele, aniž by si tyto ověřil, dostává se do situace, kdy v řízení před finančním arbitrem nemusí unést své břemeno důkazní, protože podle ZSÚ je právě na Poskytovateli, aby s odbornou péčí podle ustanovení § 75 ZSÚ posoudil úvěruschopnost spotřebitele, což zahrnuje nejen myšlenkový proces posouzení údajů poskytnutých spotřebitelem, ale i opatření si podkladů sloužících k ověření těchto tvrzení podle ustanovení § 86 ZSÚ.

Následky nesplnění povinnosti na straně Poskytovatele podle § 87 ZSÚ

Pakliže Poskytovatel nesplní svoji povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele vyplývající z ustanovení § 75 a 86 ZSÚ a následně dojde k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, stává se takto uzavřená smlouva smlouvou neplatnou. V tomto případě má takové nesplnění povinnosti za následek absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to dle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Obecně platí, že právní jednání, které je absolutně neplatné, je neplatné již od počátku a smluvní strany jsou si povinny vrátit poskytnuté plnění. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru tak plnění, které si Poskytovatel a spotřebitel mezi sebou poskytli, představuje plnění z neplatného právního jednání, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 OZ, které jsou si smluvní strany povinny podle ustanovení § 2993 OZ vzájemně vydat.
Konkrétně se tedy jedná o povinnost spotřebitele vydat Poskytovateli jistinu oproti povinnosti Poskytovatele vydat spotřebiteli veškeré poplatky a úroky, které Poskytovateli spotřebitel zaplatil v souvislosti se smlouvou o spotřebitelském úvěru, včetně úroků z prodlení.
Obdobně se k výše uvedenému vyjádřil finančním arbitr ve svém nálezu ze dne 16. 5. 2018 č.j. FA/SR/SU/1755/2016 – 11 a ačkoliv se jednalo o předchozí právní úpravu spotřebitelských úvěrů, závěry o absolutní neplatnosti smlouvy jsou v tomto případě shodné. „Finanční arbitr však již v řízení vedeném pod sp. zn. 501/SU/2013 v nálezu ze dne 18. 3. 2015, evid. č. FA/2830/2015, potvrzeném rozhodnutím o námitkách ze dne 9. 6. 2015, evid. č. FA/6273/2015, přičemž o žalobě směřující proti tomuto rozhodnutí rozhodl Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, č. j. 17 C 70/2015-56, kterým žalobu zamítl, a který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2017, č. j. 8 Co 88/2017-97, dovodil, že následkem porušení povinnosti vyplývající z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném před Novelou, posoudit před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, je absolutní neplatnost takové smlouvy ve smyslu § 39 starého občanského zákoníku, podle kterého „[n]eplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům“. Absolutní neplatnost nastává přímo ze zákona a znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se tedy hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).“
Důležité je také zmínit tříletou promlčecí lhůtu, ve které může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti, a to ode dne uzavření smlouvy, což vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ „Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Tato námitka může být uplatněna v řízení před finančním arbitrem či civilním soudem.

Sankce vůči Poskytovateli podle § 17a ZFA

V případě, že finanční arbitr, byť i jen z části, vyhoví návrhu spotřebitele/navrhovatele, uloží Poskytovateli sankci, která činí 10 % z částky, kterou je Poskytovatel povinen podle nálezu zaplatit spotřebiteli, avšak pokud je takto vypočtená sankce nižší než 15 000 Kč, je finanční arbitr povinen uložit sankci právě ve výši 15 000 Kč. Tato sankce je příjmem státního rozpočtu.
Autor je advokátní koncipient ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.

^REKLAMA

Zdroje:

1. Rozhodnutí finančního arbitra č. j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 ze dne 28. 5. 2018
2. Rozhodnutí finančního arbitra č. j. FA/SR/SU/1192/2017 – 24 ze dne 21. 6. 2018
3. Rozhodnutí finančního arbitra č. j. FA/SR/SU/1755/2016 – 11 ze dne 16. 5. 2018
4. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru