Jsem váš nový guru! aneb Jak přijít o majetek s úsměvem
U Městského soudu v Praze jsme soudili jednoho podvodníka, jenž podle práva dostal několik roků vězení. Pokusil se podvést dvě ženy, sestry, obě ročník kolem roku 1945. Ženy měly rozsáhlé a hodnotné pozemky a podvodník se je pokusil lstí získat.
Co mě na případu zaujalo, byla skutečnost, že obě ženy ani nevěděly, že o pozemky přišly. Podvodník je převedl na sebe a celá věc „praskla“ okamžikem, kdy náboženský spolek, kam ženy docházely, se o tomto dozvěděl, neboť ženy přislíbily převést majetek právě tomuto spolku, a oni si hlídali Katastr nemovitostí. A tak na to přišli.
Nechci nikoho jmenovat, úmyslně tedy nepíšu název náboženského spolku, ale abych nikoho nepoškodil, podotýkám, že se nejedená o žádnou velkou církev, ale o takový menší náboženský spolek, jimž ve zkratce říkám sekta. Scházejí se, meditují a guru jejich sekty je okrádá o majetky. Všichni mají radost a úsměv na tvářích.
Když jsme odsoudili zmíněného podvodníka, pozemky se na přání žen nepřeváděly zpět na ně, ale rovnou na ten spolek.
Nedávno jsem potkal jiné lidi. Nebyli staří. Mohlo jim být kolem 45 roků. Maximálně. Bylo to několik lidí, s nimiž jsem se potkal a vyslechl si jejich příběh. Jistý guru je obral o majetek. Jiný guru, v jiném náboženském spolku.
A aby byl můj příběh kompletní, tak před několika roky jsem se setkal se dvěma podvodnicemi. Vydávaly se za léčitelky a udělaly si jakési náboženství. Kdyby se nerozhádaly mezi sebou, o to, jak se bude dělit „tučná kořist“, nikdy by případ neskončil před soudem. Za nehty jim zůstalo více nežli 65 milionů korun za zhruba 10 let existence spolku.
To jsou jen v mém okolí tři sekty (omlouvám se za zjednodušující výraz), které mají jedno společné. Využívají důvěru lidí, využívají toho, že mezi lidmi chybí komunikace, láska, porozumění, normální sounáležitost, že chybí slušnost. Na počátku vám (zřejmě) dají pocit svobody. Na konci přijdete o majetek. Jste rádi, že můžete někam patřit.
Měli bychom se více všímat toho, co se děje kolem nás. Například ty dvě ženy, které darovaly pozemky, mi pak na chodbě soudu říkaly, že jejich děti s nimi vůbec nemluví. Ne že by byl rozkol v rodině, ale děti na ně prostě nemají čas. To víte, kariéry, spousta starostí. A tady, v té náboženské skupině, je tak hezky. Rozjímáme, povídáme si o věcech, co nás trápí, říkáme si starosti a radíme si.
To by měla činit fungující rodina. Jenže doba je progresivní. Pádí kupředu, složenky nečekají, kdo by se dnes pokoušel věnovat čas na rozmluvu se svými rodiči? Co je může tak trápit? Samota? Ať si koupí psa a jdou do klubu důchodců. A nebo ať si jdou přivydělat! Na brigádu s nimi. Bydlí, jezdí, děti mají velké, co je tak může trápit? Vždyť ani mobilní telefon ovládat pořádně neumí, o počítači nemluvě! Kdepak, dnešní doba není pro ně.
Každá taková nábožensko-sektářská organizace, pak nahrazuje to, co sami hledáme. Pracujeme od rána do večera, abychom měli dost peněz na to, že nebudeme muset pracovat. Obětujeme svoje zdraví, abychom vydělali peníze, a pak neváháme dát jakékoliv peníze za to, aby se nám zdraví navrátilo.
A tyto organizace pak loví osamocené duše v přeplněném městě a nabízí řešení. Řešení samoty. Nenabízím žádné převratné řešení. Jen varování před pochybnými spolky a doporučení, ať se věnujete lidem kolem sebe, včetně svých rodičů. Pokud je ještě máte.