Lesk a bída developerů

Neustálé změny v plánech restrukturalizace, spekulace o novém strategickém investorovi, nejasnosti kolem majetkové struktury a nakonec upevňování postavení Otta pomocí private placementů akcií za směšné ceny znechutili i jeho největší příznivce. Před tím nejhorším koncem jí nakonec zachránila až soudní ochrana, kterou vyhlásil soud ve Francouzsku. Ta se nakonec z původně půlročního trvání protáhla až na rok, čím dostal management (velmi často a podivně obměňovaný) čas na to, aby situaci jakž takž uklidnil a svůj plán restrukturalizace prosadil.

Společnosti se v poslední době daří, v minulém roce dokonce zaznamenala zisk, podle šéfa není nucena prodávat nedokončené projekty, letos schválila možnost navýšení kapitálu a na první pohled se tak zdá, že společnost je z nejhoršího venku. Kurz akcie za poslední rok zaznamenal zajímavý růst a někteří investoři jsou u tohoto titulu hodně optimističtí, ale rizika do budoucna stále ostávají. Kombinace zvyšujících se splátek dluhů společnosti s přibývajícími lety (až 49 % v letech 2019 a 2020) a hrozící návrat krize v nejbližších letech nezní moc optimisticky a investice do takového titulu je určitě riziková.

Vývoj u ECM REI je naprosto opačný a zpětně se dá říct, že když ORCO je ukázkou toho, jak se dostat z nejhorší krize (alespoň prozatím), tak ECM je příkladem toho, jak se v krizové situace nechovat. Před zmiňovanými dvěma lety to bylo právě ECM, které se, i přes krizové období, jevilo jako společnost, která nepříznivou situaci dokáže zvládnout. Předpoklady na to společnost měla. V jednání s investory a dlužníky si společnost počínala dostatečně transparentně (alespoň v porovnání se svým konkurentem na burze), a na první pohled zvládala situaci lépe než ORCO.

Po určitém čase se ale ukázalo, že jednání společnosti nebylo až tak moc transparentní, jak se na první pohled zdálo. Vytvoření PPF ECM holdingu, které dávalo mnohým investorům jistotu přísunu peněz, sice vypadalo hezky, ale pouze do chvíle, když bylo jasné, že ECM REI obchodovaná na burze do něj začleněná nebyla. V takovém případě už začala být rostoucí zadluženost velkým problémem, který vyvrcholil, když se ukázalo, že společnost nedodržuje smluvní podmínky dluhopisů (zadluženost 81 % oproti dohodnutým 65 %). V takovém případě totiž hrozilo nucené předčasné splacení dluhopisů, čehož společnost samozřejmě nebyla schopna.

Když vyšlo najevo, že firma má kvůli nepříznivé situaci na trhu a prohlubujícím se ztrátám záporné vlastní jmění, začalo se nahlas mluvit o restrukturalizaci. Jediným pozitivním prvkem ve fungování společnosti bylo poměrně zajímavé a dobře diverzifikované portfolio nemovitostí, kterých se ale společnost díky zmiňovaným skutečnostem nakonec musela narychlo zbavovat. Nízké prodejní ceny a ztráta příjmů z pronájmu znamenaly, že firma přišla o jediný možný zdroj slušných zisků.

Díky neschopnosti splácet své astronomické miliardové dluhy ztratilo několik dlužníků trpělivost a podali na ECM insolvenční návrh. V té době ještě možná byla šance na vypracování plánu restrukturalizace, šance ale byly velmi malé, rovněž jako zájem zúčastněných stran. Společnost se sice snažila přesvědčit věřitele, že může získat prostředky dostavbou a prodejem pěti realitních projektů, tento návrh byl ale poněkud mimo realitu a i jeho šance na úspěch byly prakticky nulové. Na návrh insolvenčního správce, který vysloveně nesouhlasil s reorganizací společnosti, nakonec věřitelé poslali společnost do konkurzu, což prakticky znamená její zánik.

Jaký bude další vývoj, na to si budeme muset počkat, protože vedení společnosti se proti konkurzu nejspíše odvolá. Dalším problematickým bodem je také uznání, resp. neuznání platnosti závazků přihlášených některými (většinou zahraničními) věřiteli. Dohra možná bude ještě zajímavá, šance na oživení společnosti jsou však již nulové.