Stát chce podporovat seniory. Odnese to stavební spoření a hypotéky
Vláda v minulém týdnu schválila bytovou koncepci.
Ministerstvo pro místní rozvoj má nyní dva měsíce na přípravu stěžejních
právních norem a rozpracování strategie pro roky 2014 až 2020. Hlavním bodem
státní bytové politiky je odklon od přímých
dotací a preference poskytování zvýhodněných úvěrů a garancí.
Jedním ze stěžejních bodů bytové koncepce do roku 2020 je
podpora bydlení pro seniory. Ti jsou v současnosti ohroženou skupinou
obyvatel. Tvrdě na ně doléhá deregulace nájemného, která není kompenzována
odpovídajícím zvyšováním penzí. Zároveň chybí bydlení upravené potřebám
seniorů. Ani tato snaha se nesetkává s jednoznačným souhlasem odborníků.
„Podpora vhodného bydlení pro
seniory je velmi důležitá, protože dnes často senioři žijí v příliš velkých a
příliš drahých bytech a nemají možnost najít si vhodnější a dostupnější
alternativu. Je také správné, že stát připravuje střednědobou koncepci podpory
bydlení, je ale otázkou, zdali má docházet k tak radikální změně zaměření
podpory oproti předchozí koncepci, která byla úspěšná a pomohla významné části
české populace ke zlepšení bytové situace,“
uvádí
Tomáš
Prouza, ředitel pro bankovní služby, média a regulaci, člen představenstva finančně
poradenské společnosti Partners.
S bytovou koncepcí zásadně nesouhlasí ani Občanské
sdružení majitelů bytů, domů a jiných nemovitostí (OSMD), které s ministerstvem
o koncepci diskutovalo a zasílalo četné připomínky: „S danou Koncepcí zásadně nelze souhlasit. Opakuje prokázané chyby
předchozích koncepcí: plýtvá penězi ze státního rozpočtu, podporuje bohaté
místo potřebných, vede k finanční krizi rezidenčního trhu, neodstraňuje
korupční příležitosti a plýtvá na pokračující podporu nové výstavby.“
Obava z „drahé bytové politiky“ ze strany OSMD vyplývá
zjevně především z návrhu sociální podpory bydlení osobám ve finanční
tísni, kterou občanské sdružení pravidelně předkládá a prezentuje. Návrh počítá
s časově omezenou podporou formou dotace k tržnímu nájemnému pro
osoby v nezaviněné nouzi. Náročnost na státní rozpočet by v případě zrušení
dalších podpor bydlení významně klesla. Přestože současná bytová politika také počítá se
snížením (či zefektivněním) výdajů, nejde zdaleka tak daleko.
REKLAMA
Kritika bytové politiky se ale ozývá i z druhého směru:
Jakákoli podpora jedné oblasti deformuje oblasti jiné. „Přílišná podpora jednoho malého segmentu trhu s
bydlením může mít negativní dopady na jiné oblasti, zejména na modernizaci
zanedbaného bytového fondu,“
uvádí
Tomáš
Prouza a
dodává:
„Stát by proto neměl
zavrhovat smysluplné a fungující nástroje podpory bydlení jako je stavební
spoření či možnost odečítat úroky z hypoték od daňového základu. Právě ty se
totiž v posledních letech staly pro mnohé motivací investovat do vlastního
bydlení, ať už šlo o pořízení bydlení pro mladé rodiny, modernizaci vlastního
bydlení nebo jako účinný nástroj zabezpečení na stáří.“
Stavební spoření a hypotéky
Bytová politika do roku 2020 počítá s omezením dotací.
V její koncepci tak vypadává místo pro státní příspěvek
stavebního spoření a odpočet úroků
z úvěrů na bydlení od základu daně z příjmů. Obě tyto státní
podpory jsou již delší dobu trnem v oku i ministra financí Miroslava
Kalouska.
Státní kasa není bezedná a státní dluhy se musí platit.
Proto chce-li stát podporovat jednu oblast, musí peníze ušetřit v oblasti jiné
– a nebo zvýšit daně, což je stejně nepopulární (pokud se nebavíme o zvýšení
daní lidí s nejvyššími příjmy, které je v levicově smýšlející Evropě
populární, ale státní rozpočet zachránit nedokáže). Proč zrovna státní příspěvek
na stavební spoření a daňové
úlevy hypoték?
Jak státní příspěvek na stavební spoření, tak daňové úlevy
hypoték jsou podporou středně příjmových domácností. Tedy „té masy“, která
platí nejvíce daní a bez níž by daňový systém zkolaboval bez ohledu na výši
výdajů na podporu nejchudších i výši zdanění nejbohatších. Lze tedy bez
nadsázky říci, že tuto podporu
si její příjemci platí sami.
REKLAMA
Můžeme se dohadovat o tom, zda a jaký přínos podpora má.
Kupříkladu u daňového odpočtu hypoték může domácnost ušetřit i desetitisíce
korun ročně na dani z příjmů. Ale rozhodování o čerpání hypotéky to nijak
neovlivní. Tam rozhodují jiné faktory – především preference vlastnického bydlení a výše splátky hypotéky (tedy, zda
domácnost hypotéku „utáhne“).
Stejným úhlem pohledu lze zaostřit i na stavební spoření.
Podle počtu uzavřených smluv se jedná o nejoblíbenější spořicí produkt vedle penzijního
připojištění. V obou případech je výhodnost produktů pouze iluzorní –
bez státního příspěvku (a u penzijního spoření s možností daňově
zvýhodněných příspěvků od zaměstnavatele) by si ani jeden z uvedených produktů
snad téměř nikdo neuzavřel.
V oblasti stavebního spoření lze namítat, že lidé díky
tomuto produktu alespoň spoří. Lidé ale spoří i bez tohoto produktu, což
dokazují ohromné úspory domácností ležící ladem na běžných a v lepším případě
na spořicích účtech,
kde jen ztrácejí hodnotu. A proč je lidé využívají? Když někdo natahuje ruku
plnou peněz, je z pohledu jedince hloupost ji nevyužít. Z pohledu společnosti
se ale může jednat o plýtvání.