Byt za 2 388 Kč aneb Někdo má a někdo nemá

D. H. se prezentuje jako odborník na individuální financování nemovitostí. Pracuje již 18 let v oboru a je opravdový machr. Skutečný machr. Má za sebou desítky podvedených lidí. A jediné trestní stíhání, které má, nesouvisí vůbec s jeho „prací“ v realitách.
Čím se chlubil? Ozvala se mu jedna paní. Stará osoba. Měla byt, ve kterém jistý čas přebýval vnuk a ten si nechal na jméno svojí babičky zřídit kabelovou televizi. Až do tohoto okamžiku žádný zádrhel není.
Vnuk byl asi trochu rošťák. No, možná trochu více. Exekuce, nepracoval, dělal dluhy. Ale nic z toho se babičky netýkalo. Měl trvalé bydliště na obecním úřadu a u babičky jen několik dní přebýval. Kabelovku samozřejmě neplatil. Proč taky, že? Vždyť je na jméno babičky.
Ona babička byla již rozumu mdlejšího a nerozuměla dnešnímu světu. Nikdy nikomu nic nedlužila. Přišla jí upomínka za první měsíc, vnuk již dávno zmizel ve víru světa a ona nevěděla, co dělat. Snažila se vnuka kontaktovat a ten jí slíbil, že to zaplatí. Pak jí přišla upomínka i za měsíc druhý. Vnuk opět sliboval. A když přišla třetí upomínka, celkem na 2 388 Kč (pozorně si přečtěte tu sumu!) babička propadla zoufalství. V televizi říkají, jak exekutoři řádí, Máňa, sousedka, říkala, že brácha od zeťáka přišel takto o dům, bydlí pod mostem. Prostě zoufalství. Čiré, nefalšované zoufalství. Co mě to jen potkalo?
A v tom zoufalství zavolala našeho D. H., který přišel do bytu a ptal se, co se děje. Jeho inzerce, vylepená na lampě osvětlení, se vyplatila. Babička (a teď se podržte!) mu řekla, že dluží kabelové společnosti dva miliony! Ano, divíte se stejně, jako já. Na faktuře (upomínce) byla totiž suma 2 388,00 Kč! A babička to přečetla jako dva miliony. Nevěříte? No tak, věřte! Prostě tomu nerozuměla, nuly se jí nějak pomotaly, byla přesvědčena skutečně, že dluží 2 388 000 Kč.
Poctivý člověk by dotyčné vysvětlil její omyl a nějak by se to vyřešilo. D. H. zavětřil šanci. Nejprve samozřejmě nevěřil vlastním uším. Koukal na upomínku a bylo mu jasné, co vidí. Ale slyšel nářky nad zpropadeným vnukem, nad dvoumiliónovým dluhem, a tak nasadil svoji taktiku.
„Domluvím to tam, naštěstí tam mám známé. Dělá tam moje švagrová. Ničeho se nebojte, zařídím, aby vám ten byt ještě nesebrali,“ utěšoval ji a ona plakala štěstím: „Opravdu nepřijdu o byt?“
„Nebojte, udělám, co je v mých silách! Nějak to zvládneme. To by bylo, abychom to neudělali! Nebude to lehké, to vám povídám.“
Babička byla plna naděje. A náš D. H. odešel, týden ji nechal „uležet“. Ona opakovaně volala, on vždy odepsal, že vše řeší, ozve se. A pak, jednoho dne zavolal. Má řešení! Ukecal to prý na 960 000 Kč. Ze dvou miliónů! Dalo to tedy ale velkou práci. Babička plakala štěstím a děkovala nebi, že jí poslalo D. H. do cesty. Lepší drzé čelo, nežli poplužní dvůr!
A D .H.  pálí dál a přidal další kalibr: „Zaplatil jsem to za vás! Jste bez dluhů! Co vy na to? Jaký jsem?“ Babička děkovala, a co prý za to D. H. bude chtít? „Nic, připomínáte mi mojí maminku. Tak proto. Zaplatil jsem za vás skoro milion, protože jsem takový dobrák.“
Babička byla šťastná, že i dnes jsou takoví poradci. D. H. ovšem potřeboval nějak vyřešit těch 960 000 Kč, co údajně zaplatil. Paní měla na účtu nějakých 12 000 korun. „Tak víte co, přepište byt na mě nebo na mojí firmu a budete tam bydlet do smrti a budete mi platit nějaký malý nájem, co vy na to? Ještě ušetříte starosti s daněmi za nemovitost a tak.“
Babička byla šťastná. D. H. také. Získal byt a každý měsíc mu chodí 4 000 Kč jako nájem.
Tímto se D. H. vytahuje a ukazuje, jak je šikovný.
Někdo má a někdo nemá. Mám tím na mysli svědomí. To, co popisuji, se skutečně stalo. Alespoň dle vyprávění D. H. A nestalo se to někde v Číně, ale stalo se to u nás, v České republice. A nejsou to nějaké hluboké „devadesátky“, ale stalo se to před dvěma roky na Moravě.
Ten člověk stále podniká. Má mnoho bytů, nemovitostí. Několik firem a jednu z nich v Belize. Připadá si neprůstřelný. Chodí a chlubí se. Nikdo na něj nemůže. Když jsem mu řekl, že je podle mě podvodník, urazil se do morku kostí! Nikdy neměl se zákonem oplétačky. Jeho 168 cm výšky se urazilo, kam až jen možno.
Příběhem s babičkou se chlubí. Dává ji k lepšímu, jak moc jsou lidé hloupí a jak moc je on chytrý. Je mi z takových lidí na zvracení. Pokud si někdo skutečně zaslouží nálepku šmejdi, jsou to právě takoví lidé.
Ano, i takoví „poradci“ jsou mezi námi a kazí dobré jméno všem ostatním i těm poctivým. Tento člověk má svojí poradenskou kancelář na Moravě a jezdí dělat nemovitostní poradenství do celé republiky. Teď, v tento čas, třeba i v tento okamžik, možná podvádí dalšího, nic netušícího člověka.
O celé věci jsem dokonce hovořil s kamarádem u Policie. Krčil rameny. Není žalobce, není soudce. Není co ohlásit, není co žalovat, zbývá jen smutný pocit z takových lidí.
Co byste na mém místě dělali vy? Nechali byste vše jen tak být? Jaký máte názor na takové chování? Napište do komentářů pod tento článek. Budu rád.