Co přinese snížení státní podpory stavebního spoření?
Stavební spoření = 13 mld. Kč výdajů ze státního rozpočtu
Stavební spoření je populární ze dvou důvodů: představuje možnost výhodného a prakticky bezrizikového spoření a umožňuje získat úvěr na řešení bytových potřeb i lidem, kteří by na hypoteční úvěr nejspíš nedosáhli. První uváděný důvod je už dlouhou dobu trnem v oku ministrům financí. Státní podpora stavebního spoření pro ně totiž představuje každoroční mnohamiliardové výdaje ze státního rozpočtu.
Marná je argumentace stavebních spořitelen využitím stavebního spoření pro vytváření žádoucích finančních rezerv v rodinných rozpočtech a zejména také růstem podílu úvěrů ze stavebního spoření na financování bytových potřeb občanů. Více než 13 miliard korun státní podpory přiznané v roce 2009 je ale zkrátka víc, než si stát může dovolit z napjatého rozpočtu utrácet. Státní podporu je tedy třeba snížit. Jedinou otázkou zůstává jak.
Období |
2007 |
2008 |
2009 |
I.Q 2010 |
Smlouvy o stavebním spoření ve fázi spoření 1) |
5 132 595 |
5 070 510 |
4 926 183 |
4 933 059 |
Naspořená částka (mld. Kč) 1) |
384,880 |
401,061 |
415,150 |
414,955 |
Úvěry celkem (mld. Kč) 1) |
179,301 |
227,417 |
267,512 |
272,469 |
Přiznaná státní podpora (mld. Kč) 2) |
14,976 |
14,220 |
13,262 |
n/a |
1) Stav
na konci období
2) Vyplaceno v daném období
Zdroj: Ministerstvo financí ČR
Účel světí prostředky
Tendence omezit státní podporu stavebního spoření je dlouhodobá. K prvnímu kroku tímto směrem se stát odhodlal v roce 2003, kdy změnou zákona o stavebním spoření snížil maximální výši státní podpory ze 4 500 Kč na 3 000 Kč a zároveň prodloužil délku vázací doby (doby, kdy nelze disponovat s vkladem bez ztráty nároku na státní podporu) z 5 na 6 let. Změna se ovšem dotkla jen smluv uzavřených po účinnosti novely zákona.
Neutěšený stav veřejných financí se od roku 2003 zhoršil a zatížení státního rozpočtu podporou stavebního spoření se příliš nesnížilo. O potřebě situaci vyřešit se ale několik let jenom diskutovalo. Reálnější obrysy začaly chystané změny mít při přípravě rozpočtu na rok 2010. Návrhy tehdejšího ministra financí Eduarda Janoty ale nakonec zůstaly nenaplněny. Situace se změnila až po vítězství pravice v letošních volbách do Poslanecké sněmovny.
„Omezíme státní podporu stavebního spoření na polovinu u všech stávajících i nově uzavřených smluv. U nových smluv pak omezíme použití finančních prostředků na bydlení.“ (Koaliční smlouva o vytvoření koalice rozpočtové odpovědnosti, vlády práva a boje proti korupci uzavřená dne 12. 7. 2010 mezi ODS, TOP09 a VV.) |
---|
Jak vidno, vládní koalice si dala do vínku rozpočtovou odpovědnost a v rámci úsporných opatření došlo i na redukci státní podpory stavebního spoření. Jadérkem problému zůstává nalezení způsobu, jak snížit nárok na státní podporu pokud možno u všech smluv o stavebním spoření. Mementem se totiž stal konec roku 2003, kdy zprávy o snížení státní podpory u smluv uzavřených od 1. 1. 2004 přilákaly nové účastníky a stát nic neuspořil.
Soudních sporů o nepřijatelnost retroaktivity (zpětné účinnosti) zákona měnícího podmínky u již uzavřených smluv se stát, na rozdíl od roku 2003, zřejmě již neobává. Jinak by se do koaliční smlouvy asi dostala méně konkrétní formulace. Snížení schodku státního rozpočtu je ostatně ve veřejném zájmu a stát nikdy výslovně neslíbil, že svou podporu stavebního spoření neomezí! Že to lidé při uzavírání smluv vnímali jinak? Jejich chyba!
Komu zůstane Černý Petr?
Celá situace kolem snižování státní podpory není vůbec jednoduchá. Na rozdíl od Německa, Rakouska nebo Slovenska je v Česku v zákoně o stavebním spoření zakotven nejen nárok na státní podporu při splnění stanovených podmínek, ale také její konkrétní výše. U smluv uzavřených po 1. 1. 2004 je to „15 % z uspořené částky v příslušném kalendářním roce, maximálně však z částky 20 000 Kč“.
Ve všeobecných obchodních podmínkách, které tvoří nedílnou součást smluv o stavebním spoření u všech šesti v Česku působících stavebních spořitelen, je uvedena téměř identická formulace: „Státní podpora přísluší účastníkovi ve výši a za podmínek daných zákonem o stavebním spoření.“ Striktně vzato změnou zákona o stavebním spoření tedy asi lze změnit výši státní podpory i u stávajících smluv. Stát je tedy z obliga.
Zcela jinak je to ale se stavebními spořitelnami. Stačí se podívat na jejich reklamní materiály, kterými lákají klienty. Donedávna v nich zcela jasně zájemcům o stavební spoření slibovaly státní podporu 3 000 Kč a s vysvětlováním detailů se nezatěžovaly. S touto výší státní podpory pracovaly i veškeré výpočty prokazující výhodnost stavebního spoření. Klient tedy snadno mohl nabýt dojmu, že na státní podporu v této výši má nezpochybnitelný nárok.
Soudních sporů s účastníky o nevyplacenou část státní podpory se tedy nemusí obávat stát, ale spíše stavební spořitelny. Naděje klientů na úspěch v občanskoprávních sporech vedených proti nim za těchto okolností může být docela slušná. Stát ovšem z mediální kampaně, kterou rozpoutal kolem snížení podpory stavebního spoření, také nemusí vyjít lacino. Stavební spořitelny boj o svůj byznys jen tak nevzdají a stát arbitrážní spory v minulosti prohrával kvůli daleko menším prkotinám.
„No, ale pořád něco dostanou …“
Touto větou reagoval ministr financí Miroslav Kalousek v rozhovoru pro deník Právo na konstatování, že klienti stavebních spořitelen vnímají dodatečné zdanění státní podpory za letošní rok jednorázovou 50% daní jako podraz. K tomu pan ministr dodal: „Tak ať se podívají na smlouvu. Je tam napsáno, že výše státního příspěvku se řídí aktuální platnou legislativou a nikdo nemůže garantovat, že se nezmění daň. Tak jaký podraz?“
Při těchto slovech musí zatrnout nejen klientům stavebních spořitelen, ale každému, komu stát slíbil poskytnout jakýkoliv příspěvek, dotaci nebo investiční pobídku. Při této logice by totiž stát mohl poskytnutí jakékoliv podpory kdykoliv v budoucnu zrušit jednoduše tím, že na ní uvalí mimořádnou daň. Příjemce může být rád, když to bude jenom 50 %, a on vůbec něco dostane. O podraz se nejedná, protože struktura a výše daní přece není garantována.
Špatné spaní mohou mít například majitelé solárních elektráren. Stát jim sice garantuje štědře dotované výkupní ceny elektřiny po dobu 15 let. Když to ale uzná za vhodné, klidně může jejich zisky snížit uvalením zvláštní daně na jimi vyprodukovanou elektřinu. Podobně lze odčerpat prakticky jakoukoliv dotaci. Státu se zamane ji zrušit, ale kvůli smlouvě nemůže? Nevadí, stačí přece zavést příslušnou daň!
Otázku, zda je takovýto postup v souladu s právním řádem a ústavou, nejspíš bude muset vyřešit až ústavní soud. Lze totiž očekávat, že tam nakonec celá záležitost skončí. Pokud ovšem zákon účelově zavádějící jednorázovou superdaň vůbec stihne projít legislativním procesem, což není vůbec jisté. Už dnes ale jisté je, že „koalici vlády práva“ se podařilo nabourat důvěru občanů v právní stát ještě před svým jmenováním.