Načeradský: „Dlužníci musí přestat věřit na zázraky a začít splácet“

Jak velkou část agendy vašeho spolku zabírá pomoc dlužníkům?

Občanské poradenství patří k činnostem s velmi širokým záběrem. Z osmnácti oblastí, kterým se věnujeme, je problematika zadlužení s přehledem nejčetnější a statisticky na ní připadá přes jednu čtvrtinu řešených případů. Pokud jde o spolkem poskytované azylové ubytování pro matky a rodiny s dětmi, tak zde s trochou nadsázky platí, že jsou vlastně jen dva druhy žadatelů o tyto služby: ti co přichází s tím, že mají dluhy a ti co se o nich stydí mluvit.

Jak vnímáte stav zadluženosti českých domácností? 

Můj pohled na české domácnosti je z podstaty věci zkreslený, jelikož lidé bez finančních potíží se na nás nemají důvod obracet. Osobně však nemohu nezmínit dva trendy. Dříve platilo, že když člověk něco chce, měl by si na to ušetřit, dnes se však pod vlivem reklamy a zaměření na okamžitou spotřebu posouvá tato norma u řady lidí k tomu, že když něco chtějí, tak si na to mají jít někam půjčit. Nikoho asi nepřekvapí, že nedostatečnou zdrženlivost k takovýmto lákadlům projeví často právě lidé, kterým hrozí, že své dluhy nebudou schopni splácet. Nebo znáte někoho, kdo nemá finanční obtíže a potřebuje si půjčit na to, aby si mohl dovolit koupit novou televizi? Ve výsledku se nám tak postupně profiluje skupina obyvatel, která má větší počet závazků, které mohou být ve výsledku nesplatitelné a neoddlužitelné.

Je povědomí občanů o rizicích zadluženosti vyšší než v minulosti? Změnil se přístup domácností ve finančním plánování?

Osobně se domnívám, že z hlediska finanční gramotnosti a finanční obezřetnosti, což jsou mimochodem dvě zcela odlišné věci, se nám ve společnosti rozevírají nůžky, kdy někteří lidé přistupují ke svým financím dosti obezřetně, zatímco jiní si počínají, nelze to říci jinak, krajně nezodpovědně. Je smutné pozorovat, jak často se zvyšování finanční gramotnosti míjí účinkem. V lepším případě si jsou lidé vědomi toho, že by si ve své situaci neměli půjčovat, ale nedokáží se ovládnout či akceptovat svoji ekonomickou realitu, v horším případě se setkáme s pokřivenými informacemi, kdy se lidé např. domnívají, že refinancování či oddlužení jsou univerzálními řešeními, takže nechápou jak to, že jim nikdo není ochoten jejich půjčky refinancovat, věřitel nechce přistoupit na splátkový kalendář, či že jim soud bez dalšího neodpustí 70 % dluhů. Mohu jen doufat, že na každý takovýto případ z naší poradny připadá řada jiných, kdy prevence zafungovala. Sami se jí v určitém rozsahu věnujeme, ale bohužel naše přímá zkušenost je spíše taková, že lidé se začnou zajímat o tuto problematiku až v okamžiku, kdy se sami, či někdo z blízkých dostane do potíží a na přednášky přijdou spíše ti, co jednají se zadluženými lidmi a chtěli by být schopni, jim alespoň základně poradit nebo naopak lidé, kteří jsou již v exekucích a neví co by s tím bylo možné dělat.

Považujete za trend, že v současné době jsou pro občany rizikové tzv. „mikropůjčky“?

Fenomén mikropůjček je do značné míry odvislý od skutečnosti, že relativně přísný režim zákona o spotřebitelského úvěru se nepoužívá na půjčky nedosahující částky 5 000 Kč. Pro řadu tzv. „půjčkařů“ je tak zajímavé půjčit na jednu firmu jedné osobě během 12 měsíců maximálně 4 999 Kč a tak se vyhnout regulaci citovaného zákona. Navíc se zpravidla půjčuje na krátké časové období, takže zájemci o půjčku nepřijde zase až tak závratná částka, o kterou původně půjčenou částku přeplatí a je mnohem méně obezřetný, než kdyby si s takovou sazbou RPSN měl půjčit na delší dobu. V okamžiku uzavírání smlouvy si dlužník řekne, že půjčka 4 000 Kč na dobu jednoho měsíce není zas až tak drahá, když přeplatí „jen“ o 1 000 Kč. Pokud ale nezvládne zaplatit včas, může se mu stát, že po něm věřitel bude požadovat dotčenou tisícikorunu za každý další měsíc a to už asi nikomu nepřijde levné, pokud by kvůli dlužným 4 000 Kč měl zaplatit každý rok 12 000 Kč na úrocích. Sluší se dodat, že v současnosti se projednává nová právní úprava, která si klade za cíl mimo jiné reagovat na tento fenomén. Osobně si však cením spíše vývoje aplikační praxe soudů, kde se stále častěji prosazuje, že aplikace principu smluvní svobody by neměla jít až tak daleko, aby ve výsledku docházelo k systémovému zneužívání slabší strany.

Jakým způsobem se snažíte pomoci dlužníkům?

Někdy přichází dlužníci s dílčím problémem, kdy například potřebují poradit s tím, že jim exekutor zablokoval účet, na který jim chodí veškeré příjmy, nebo v rámci exekuce na movité věci byly postiženy věci náležející jiné osobě. Jindy chtějí řešit svoji situaci komplexně a pak je třeba v první fázi sestavit anamnézu. Nejde jen o to zjistit, kolik klient dluží a jaké má příjmy či majetek, ale uvážit také celkovou situaci dlužníka a jeho rodiny. Nemá například smysl připravovat s klientem oddlužení, pakliže není připraven žít dalších pět let z nezabavitelné části své mzdy.

Čas od času se stane, že dlužník po získání bližších informací o oddlužení raději volí cestu postupného splácení dluhů v rámci exekučního řízení a konzultace se pak soustředí na to, aby klient rozuměl, co to pro něj bude znamenat. Neexistuje zkrátka jedno univerzální správné řešení pro každého. Řada dlužníku si také musí v první řadě připustit, že je na čase přestat věřit v nějaký „zázrak“ a zamyslet se nad tím, která z dostupných možností představuje menší zlo. Ze své pozice jsem často poslem špatných zpráv, kdy mi nezbývá než se pokusit klientovi vysvětlit, že již není otázkou, zda přijde o svůj byt či dům, ale o to, zdali o majetek přijde za alespoň trochu rozumných podmínek. Výhodou komplexního přístupu občanského poradenství je to, že můžeme propojovat jednotlivé oblasti a rovnou například s klientem řešit, zda a na jaké sociální dávky na bydlení bude mít nárok, pokud se bude muset ze svého domova vystěhovat.

Co byste poradil dlužníkům v případě, že již nejsou schopni splácet své závazky?

Je ideální, pokud člověk začne svoji situaci řešit dříve než je s pohledávkou po splatnosti. Dlužník se sice může pokusit o dohodu s věřitelem i poté, co se nechal několik měsíců či let „naháněl“ prostřednictvím upomínek a vymahačů, ale těžko se věřiteli můžeme divit, že v této fázi již dlužníka nepovažuje za příliš seriózního partnera k vyjednávání.

Dluhy sami od sebe nezmizí a strkat hlavu do písku ještě nikomu nepomohlo. Postavit se ke svým dluhům čelem vyžaduje někdy velice nepříjemné „vystřízlivění“, ale čím dříve si člověk připustí, do jak špatné situace se dostal, tím větší má šance při hledání řešení. Dost možná ho nepotěší, co uslyší na konzultaci s odborníkem, ale lze v zásadě garantovat, že když bude řešení situace odkládat, uslyší nakonec něco ještě méně příjemného.

Myslíte si, že právní institut oddlužení je v současné podobě dostatečným „záchranným kruhem“ pro dlužníky? Jak byste jej případně upravil?

Vždy je co vylepšovat, i když musím říci, že za dobu existence tohoto institutu prošel zákon i aplikační praxe značným a veskrz pozitivním vývojem. Zákonu by např. slušelo blíže upravit, jak řešit srážky z příjmu osob samostatně výdělečně činných i když ve většině případů se aplikační praxi tento nedostatek daří překlenout výkladem.

Ohledně koncepčnějších změn si osobně kladu otázku, jestli by nebylo vhodné tento či obdobný režim vztáhnout i na případy lidí předlužených do té míry, že nejsou schopni během pěti let uhradit 30 % svých závazků. Bohužel se lze setkat s případy osob, u kterých exekuční splátky budou zřejmě trvat desetiletí či až do konce dlužníkova života bez reálné šance na oddlužení.

V insolvenci se věřitelé uspokojují poměrně, v exekuci podle tzv. pravidel přednosti. Z pomyslné „druhé strany barikády“ mám tak například klienta, který má vůči dlužnici nárok na náhradu škody pravomocně přiznaný soudem, ale vzhledem k počtu dalších poškozených se zjevně nedožije toho, aby získal byť jedinou korunu z exekučních srážek z jejího příjmu. Bylo by v takové situaci spravedlivé žádat, aby místo několika desítek exekucí probíhalo jedno insolvenční či exekuční řízení, kdy by se použil princip poměrného rozdělení mezi věřitele? Podle mého názoru ano a nepochybně by šlo i o postup rozumnější z hlediska dlužníka, který by místo několika exekucí řešil jedno řízení a zřejmě by byly i značné úspory nákladů řízení.

Závěrečná rada

Všichni známe pohádky, ve který se lidé nechají nalákat k podpisu smlouvy, pro kterou jejich duše propadne peklu. I jen trochu odrostlejšímu dítěti je jasné, že v takových situacích musí hrdina odolat svodům, nebo se dostane do velkých potíží. V dospělosti se však řada z nás dopracuje k falešnému pocitu bezpečí, že v „právním státě“ se nemůže nic zlého stát a tak bez čtení podepisujeme předložené smlouvy či na internetu bezmyšlenkovitě „odklikáváme“ tlačítka stojící v cestě k vytouženému cíli. Když si čtenáři zkusí představit, že každou smlouvu musí podepsat vlastní krví, možná se jim vybaví pohádková moudrost a uvědomí si, že dospělí se nemohou spoléhat na šťastný konec.