Oddlužení? Nejlepší doba je nyní… bohužel

Předem uvozuji, že se v následujících řádcích dočtete můj subjektivní postoj, a též uvozuji, že v pomyslném duelu dlužník vs. věřitel nefandím ani jedné straně sporu. Opravdu si nemyslím, že je Česká republika promořena lichváři lačnících po úrocích a likvidujících dlužníky, jako si nemyslím, že každý dlužník si půjčuje na dovolenou a nový mobilní telefon s tím, že dluh prostě nezaplatí. Jako vždy, pravda bývá někde uprostřed.
Závazkové vztahy jsou staré jak lidstvo samo. Ty mi půjčíš, já ti vrátím.
Je jasné, že stát musí nějakým způsobem zasáhnout do majetkového sporu dvou subjektů, pokud tyto subjekty mezi sebou nejsou ve shodě. Od čeho jiného také stát máme, že? Stát má k tomuto instituci, kterou nazývá soud, a tato instituce by měla spravedlivě rozhodovat spory mezi stranami. Hledat pravdu a nacházet spravedlivé řešení.
Aby nebyl stát obtěžován nesmyslnými nároky věřitelů, určil věc, kterou nazývá soudní poplatek. Bere si slušných 5 % ze žalované sumy. Mluvím o většinové sazbě poplatku, jsou i sazby jiné. Tímto se přenáší částečně odpovědnost na věřitele, který si musí ohlídat, kdo se stane jeho dlužníkem, neboť dovolání se spravedlnosti není zadarmo.
Až do této úrovně spatřuji vše naprosto v pořádku. Co je ovšem podle mne diskutabilní, je následný postup státu.

Co se dělo kolem roku 2000

Stát přiznává, že dochází k předlužení obyvatel, a dovoluje věřitelům v podstatě cokoliv. Navýšení o 200 %, pokuty, penále a kdo ví, co ještě. Stát neumí ohlídat, co se děje s půjčkami a se závazky a zcela rezignuje na vytváření nějakého prostředí.
Do toho nastupují exekutoři, kteří se mnohdy chovají nikoliv na hraně, ale za hranou zákona, a pokud ne za hranou zákona, tak za hranou lidské slušnosti.
Stát jen přihlíží. Poplatek za žalovanou pohledávku si ale bere stále. A pozor! Stát vidí, že by se mělo něco udělat, a přijímá se první zákonná norma. Přichází insolvenční zákon ulevující dlužníkům a, popravdě řečeno, se jedná o velmi nutné opatření. Dlužníci byli skutečně lovnou zvěří.
Očekávali byste, že tento zákon bude komplexní? Ale kde že? Již v té prvotní normě, tedy v zákoně č. 182/2006 Sb., stát neřešil jednu věc. Věřitel, který se domáhal zaplacení své pohledávky řádně, tedy odžalováním, zaplatil poplatek soudu, dostal rozhodnutí o tom, že mu dlužník dluží jistou sumu, ale okamžitě, mávnutím proutku, mohl dlužník požádat o oddlužení a věřitel, opět dle zákona, dostal sumu podstatně nižší. Soudní poplatek byl tedy de facto ve výši třeba 15 % z vymožené částky, což záleželo na míře uspokojení věřitele v oddlužení.
Kontroverzi spatřuji právě v tom soudním poplatku. Neměl by stát poměrovou část soudního poplatku vrátit?
Je jasné, že věřitel podstupuje jisté riziko. A také nese ztrátu. Ale je celá řada věřitelů, kteří nejsou klasickými věřiteli ve smyslu „já ti půjčím, ty mi vrátíš“. Klasický příklad je u bytových družstev. Ovšem stát, jako garant zákonnosti, prostřednictvím zákonodárců, vydává nařízení a zákony, které jsou k věřitelům nespravedlivé.
Stát se svým postojem řadí mezi subjekty s věčně nataženou dlaní. Vracení poměrové části soudních poplatků u schválených oddlužení by se mi jevilo logické. Minimálně by to bylo slušné.

Posílení pravomocí insolvenčních správců

Další věcí, kterou vidím jako nesprávnou, je již současná novela, tedy v tento okamžik platící norma. Kontroverzí insolvenčního zákona je podle mě nové a naprosto nelogické posílení role insolvenčního správce v insolvenčním řízení. Jedná se o stejnou chybu, jakou bylo kdysi nastolení rozhodčích doložek a rozhodčích soudů. Budeme ji nejspíš opět za čas pracně napravovat.
Stát si samozřejmě ulevil. Přesunul významnou část práce soudců na insolvenční správce. Ale je toto cílem? Má být cílem zákona to, aby soudci měli co nejméně práce? To, že se soudy vzdaly prvotního přezkumného řízení, je hrubou chybou novely insolvenčního zákona.
Insolvenční správce má nárok na odměnu 1089 Kč/měsíc. Tuto sumu obdrží jak u úpadců, kde skoro nic nedělá, tak u úpadců, kde je práce hodně. Vždy stejnou sumu. Ekonomickým zájmem insolvenčního správce je, aby měl co nejvíce úpadců, u nichž je co nejmenší agenda.
V praxi to probíhá tak, že insolvenční správci mají sekretariát, kde mají koncipienty, kteří ve skutečnosti úpadkovou agendu dělají. Neříkám, že je to praxe všech insolvenčních správců, ale beze sporu většiny. Z úpadku se stal business, na kterém se dá vydělat 1089 Kč krát počet úpadců měsíčně.
Setkal jsem se s postupem, kdy insolvenční správce prostřednictvím svých podřízených, nabízí úpadci i jiné služby právního charakteru, často spojené s věcí řešenou v úpadku, ovšem již za nadstandartní sazbu. Nejčastěji se jedná o jednání s věřiteli nad rámec úpadku či o jednání s exekutory.
Ovšem posílení role insolvenčních správců rozhodně nemůže ze své podstaty vést ke spravedlivějšímu průběhu oddlužení. Pokud se soud dobrovolně staví jen do role jakéhosi dozoru, vzdává se dobrovolně přezkumné role na počátku, tak co se bude dít, až bude současná vlna insolvenčních řízení „dobíhat“ do konce? Budou se všechny hromadně schvalovat?
Bude se soud pečlivě a s pílí, bez ohledu na časovou náročnost, zabývat tím, zda úpadce, který třeba splnil na 26 %, a u nějž insolvenční správce vydal kladné stanovisko k oddlužení, tak zda tento úpadce nejednal v nějaké shodě či dohodě s insolvenčním správcem a nemohl třeba splatit 38 % svých závazků? Bude se soud zaobírat každým případem a bude jej zkoumat? Nebo vydá soud jen rozhodnutí ryze formálně a zaštítí se stanoviskem insolvenčního správce? Je tento postup spravedlivý vůči věřitelům? A neměl by soud být tím největším garantem spravedlivého chování? Nechejme se překvapit.

Kolik mám zaplatit pro oddlužení?

Dalším a dost významným prvkem, který dělá ze současného insolvenčního zákona paskvil, je podle mě nejasná hranice 30 % pro oddlužení. Zcela jasně říkám, že bych byl pro zrušení takové hranice. Ať dlužník splatí třeba 6 %. Tato nejasnost dává jen prostor k tlaku insolvenčních správců na úpadce, kdy se otevírá prostor pro korupci. Kdo zaručí, že v insolvenčním řízení, kdy úpadce bude životně závislý na závěrečné zprávě insolvenčního správce zejména v okamžiku, kdy nedodrží 30% hranici, že se správce s úpadcem „nějak“ nedomluví?
Nepodezírám insolvenční správce z toho, že by to byli úplatní a lstiví lidé, ale otevírám otázku, proč je najednou brán insolvenční správce jako jeden ze svatých?
Před lety jsem takto horoval proti adoraci exekutorů. To bylo v době, kdy nikdo ještě nevěděl, kdo exekutor je, ale já jsem upozorňoval na omylnost a možnost nepoctivého chování. Byl jsem odkázán do patřičných míst s tím, že exekutor je jmenován soudem, a tedy bude poctivý. A nyní se ptám: Nenastane podobná věc i u insolvenčních správců?
Úpadce se nemá jak bránit. Komu si bude stěžovat? Soudu? Úpadce soud a insolvenčního správce potřebuje. Soud bude vycházet ze zprávy insolvenčního správce. A úpadce potřebuje, aby jeho oddlužení po stanovené době dostalo soudní „štempl“.
Původní insolvenční návrh, tedy ten z roku 2008, byl nějaké kvality. Mohl být lepší, mohl být horší. Ale od té doby řadou novel postupuje systémem dva kroky vpřed a jeden vzad. Občas také tři vzad.

Další problémy insolvenčního zákona

Dosud jsem se nezmínil o problematice incidenčních sporů, o problematice darovacích smluv a o absolutně neřešené problematice zabavování daňových bonusů na děti. O problematice výživného při úpadku obou rodičů, nesezdaných, kdy jeden vstoupí do insolvence v jiné datum než druhý.
Podle mého subjektivního a praxí zakaleného názoru je současný insolvenční zákon nejen špatný a nespravedlivý, ale i nevyvážený a výrazně stranící insolvenčním správcům a dlužníkům. Dává moc insolvenčním správcům a bije věřitele.
Mám několik klientů, kterým jsem v uplynulém měsíci telefonoval a řekl jim: „Chcete-li se oddlužit, udělejte to nyní. Příhodnější doba pro dlužníky již nebude.“

^REKLAMA