Pojištění schopnosti splácet… pouhé placebo?

Jde o užitečný produkt, nebo spíše o marketing a typický obchod se strachem lidí, že může nastat období a situace, kdy nebudou mít na splácení svého úvěru? Právě v pojištění schopnosti splácet najdeme v krystalické podobě různá omezení a limity, jako jsou karenční (ochranné, čekací) lhůty a všemožné výluky – výjimky, kdy pojišťovna neplní.

Tak „hurá do toho a půl je hotovo“. Pokud jde o pojištění pracovní neschopnosti, musíme počítat s onou ochrannou lhůtou. Ta bývá jeden, někdy dva měsíce. Když tedy stůněme kratší dobu, pojišťovna se s námi nebude vůbec bavit, tedy ani plnit.

Ale i u delších chorob může docházet k nevšedním situacím. Jsme nemocní několik měsíců a pojišťovna plní (délka plnění není samozřejmě neomezená). Zaplať Pánbůh. Po uzdravení a návratu do pracovního procesu se nám ale bohužel po pár týdnech ta samá nemoc vrátí, pak už ovšem pojišťovna plnit nemusí. I to se stalo.

A u pojištění proti ztrátě zaměstnání nám zase vyskočí množství omezení a výluk. Nejenže bychom měli být zaměstnanci (nikoliv OSVČ) ideálně na dobu neurčitou, ale musíme být stálými a věrnými pracovníky.

Docela by mě zajímalo, jestli by třeba povýšení či změna zaměstnání z důvodu vyššího příjmu nebyly v budoucnu záminkou pro neplnění ze strany pojišťovny. Ale nebudu tu spekulovat ani nikoho strašit, ono je to dost drsné i bez toho. Schválně mi napište vaši konkrétní zkušenost.

^REKLAMA

No a samotná ztráta zaměstnání, proti které jsme vlastně pojištěni? To je kapitola sama o sobě. Pojišťovna nebude plnit, pokud ukončíme pracovní poměr dohodou (pojišťovna bude mimo jiné argumentovat odstupným), nesmíme dát výpověď (údajně jde o naše „dobrovolné“ rozhodnutí), a ani naopak dostat vyhazov (pokud je to tzv. „na paragraf“).

Za pojištění (ne)schopnosti splácet zaplatíme měsíčně mezi 4 % až 10 % z celkové měsíční splátky úvěru (tedy jistiny plus úroku). Když ale sečteme karenční lhůtu s množstvím výluk, je otázkou, jestli pojištění využijeme, respektive, jestli v praxi nastane situace, kdy pojišťovna bude plnit. Spíše je tedy lepší mít na jedné straně dostatečnou rezervu (při výpadku příjmů), na straně druhé klasickou, standardní životní pojistku.

Nepřej nepříteli smrt, přej sobě dlouhý život – aneb i přes toto přání mysleme i na to nejhorší. Koneckonců, máme odpovědnost často nejen za sebe. Životní pojištění je podle mého názoru jedno z pojištění, které „má hlavu a patu“ (samozřejmě záleží na parametrech a podmínkách). Je to zároveň celkem věda a nemá smysl se zde pouštět do komplikovaného, rádoby odborného rozboru. My si vystačíme, jako v celé knize, se zdravým selským rozumem.

Pojistit se na větší částku pro případ smrti, nebo pro případ závažných následků? Smrt jako absolutní a nezvratný konec vyvolává pocit většího ohrožení rodiny, ale tak to není. Budu teď brutálně otevřený a upřímný.

^REKLAMA

Když zemře živitel rodiny (respektive živitelka, abych byl genderově korektní), vypadne jeho příjem, ale zároveň i náklady, které spotřebuje. Pojistka, přesněji řečeno plnění, by mělo pokrýt náklady rodiny na několik let.

Naproti tomu v momentě, kdy živitel (respektive živitelka) skončí těžce postižený, s trvalými následky, nejenže rodina přichází o jeho příjem (jako v případě smrti), ale navíc se současně významně zvyšují náklady celé rodiny – speciální úprava auta, bezbariérové uspořádání bydlení, specifické stravování, náklady na léky, lázně, rehabilitace, rekonvalescence. Tudíž částka nutná pro zajištění rodiny na stejný časový úsek je neskonale vyšší než v případě smrti.

Je to citlivé téma, které nikdo moc nechce detailně rozebírat, ale i na něj se musíme (když už se pojišťujeme) dívat prakticky, aby to dávalo smysl.

Nedá mi to, abych se s vámi nepodělil o jeden příběh. Týká se úrazového pojištění malé holčičky. Její svědomitá a odpovědná máma ji chtěla pojistit navzdory nebo právě proto, že dívka měla vážnou srdeční vadu. Tuto stěžejní informaci také samozřejmě uvedla do formuláře o jejím zdravotním stavu pro pojišťovnu. 

Pojistku rodina platila, a dokud nepožadovala po pojišťovně plnění, všechno šlo „jako na drátkách“. Problém nastával v momentech, kdy byla holčička nemocná nebo měla úraz. Při nemoci vytáhla pojišťovna srdeční vadu jako argument pro tvrzení, že je vlastně prapříčinou stonání. Při úrazu zase, že vinou této vady je uzdravovací proces pomalejší a omezenější, tudíž se to musí odrazit i ve výši (ne)plnění. 

Podle mého názoru šlo jednoznačně o neetické jednání pojišťovny, která za těchto okolností neměla dívku vůbec pojistit. Nechat si platit pojištění, „jako by se nechumelilo“, a dávat tak rodičům naději, že kdyby se něco přihodilo, mají pojistku, je krajně neférové počínání. I naražený palec u nohy by v této zvrácené logice šel jistě nějak zdůvodnit, aby se nemusela vyplatit ani koruna.

Článek je ukázkou z knihy „Konec finančních negramotů v Čechách“ Patrika Nachera, která je ke koupi v nakladatelství Plot.