Vítězství poražených
Středeční nález Ústavního soudu na první pohled vypadá jako vítězství odpůrců změn stavebního spoření, které vláda v rámci balíčku úsporných opatření vloni ve stavu legislativní nouze protlačila Parlamentem. Ústavní soud tak vyhověl návrhu ČSSD, když potvrdil, že zkrácená forma projednávání návrhů zákonů s omezením parlamentní diskuse je vyhrazena pro mimořádné okolnosti, které případě schvalování novely zákona o stavebním spoření v listopadu 2010 nenastaly. Novelu proto zrušil, a to s odloženou účinností k 31. 12. 2011.
Protiústavním rovněž shledal zdanění zálohy státní podpory za rok 2010 zvláštní 50% sazbou daně s odkazem na nepřiměřenost zásahu do majetkových práv účastníků stavebního spoření a jejich legitimních očekávání z hlediska principu právní jistoty a ochrany důvěry v právo, resp. ochrany nabytých práv. Ustanovení o zavedení zvláštní 50% sazby daně z příjmů proto Ústavní soud zrušil, a to již ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Námitkou svévole při stanovení sazby daně se přitom již nezabýval.
Zdaleka nejdůležitějším faktem ale je, že Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu výslovně konstatoval obecnou přípustnost tzv. nepravé retroaktivity právních norem a přípustnost jejího uplatnění při změnách výše státní podpory stavebního spoření pro všechny jeho účastníky bez ohledu na výši státní podpory platnou v době uzavření jejich smlouvy o stavebním spoření. Nutnou podmínkou je pouze absolvování řádného legislativního procesu při schvalování novely příslušného zákona.
| O pravou retroaktivitu se jedná v případě, že právní norma působí vznik právních vztahů před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila, nebo pokud dochází ke změně právních vztahů vzniklých podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona. V případě nepravé retroaktivity sice nový zákon nezakládá právní následky pro minulost, v minulosti nastalé skutečnosti však právně kvalifikuje jako podmínku budoucího právního následku nebo pro budoucnost modifikuje právní následky založené podle dřívějších předpisů. Z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. dubna 2011 |
Další novela zákona o stavebním spoření na obzoru
Nález Ústavního soudu znamená pro ministerstvo financí nepříjemnou komplikaci v podobě nutnosti vypořádat se se zrušením zdanění zálohy státní podpory za rok 2010. Jednak musí vyřešit zhruba 6 miliardový výpadek na příjmové straně státního rozpočtu, jednak zřejmě bude muset urychleně doplatit stavebním spořitelnám, potažmo jejich klientům, zálohy státní podpory, které jim letos odeslal snížené o 50% srážkovou daň. Kdy a jak to ministerstvo udělá, zatím není známo.
Na druhé straně ale tentýž nález Ústavního soudu otevřel cestu k dalším změnám podmínek stavebního spoření. Odložením účinnosti zrušení listopadové novely zákona o stavebním spoření až na konec letošního roku soud vytvořil dostatečný časový prostor pro její opětovné schválení ústavně konformním způsobem. Za stávajícího rozložení politických sil v Parlamentu to asi bude sice zdlouhavý, ale nikoliv neřešitelný problém. Přitom nejspíš nezůstane jen u změn výše státní podpory.
S ohledem na skutečnost, že s nálezem Ústavního soudu zmizela nejistota kolem legálnosti úprav podmínek stavebního spoření nejen u nových, ale i u stávajících smluv, lze očekávat, že bude znovu řešena otázka podmínění výplaty státní podpory použitím úspor ze stavebního spoření na řešení bytových potřeb. Pokušení uplatnit zpřísněné podmínky na všechny klienty stavebních spořitelen jistě bude velmi silné. Konečné nemusí být ani stávající snížení maximální výše státní podpory stavebního spoření na 2 000 Kč ročně.
Nejistota do budoucna
Tajemník Asociace českých stavebních spořitelen (AČSS) Jiří Šedivý v reakci na zrušení zdanění zálohy státní podpory za rok 2010 pro ČTK uvedl, že pro sektor stavebního spoření je určitě dobrou zprávou, že rozhodnutí existuje a všichni vědí, co mohou očekávat. Ve skutečnosti je ale opak pravdou. Uzavřením smlouvy o stavebním spoření klient vstupuje do dlouhodobého smluvního vztahu se stavební spořitelnou, přičemž řada podmínek tohoto vztahu je zcela mimo kompetenci obou smluvních stran.
Tím, kdo určuje, nakolik – a zda vůbec – stavební spoření zůstane pro klienta výhodné, je stát. Ve sporu se státem přitom klient nemá prakticky žádnou šanci, když Ústavní soud potvrdil, že podmínky stavebního spoření se mohou měnit. Pokud by se zhoršily tak, že klient na stavebním spoření nakonec prodělá, jedinou pofiderní možností obrany pro něj představuje občanskoprávní spor se stavební spořitelnou, která ho na riziko změn podmínek při uzavírání smlouvy dostatečně neupozornila.
Časem si toto riziko jistě uvědomí i stavební spořitelny. Nejspíš budou opatrnější při prezentování výhod stavebního spoření ve svých reklamních materiálech a příslušné upozornění asi pro jistotu doplní i do svých smluvních podmínek. Otázkou však zůstává, nakolik by jim to bylo platné při sporu s nespokojeným klientem, který by soudu prokázal, že mu stavební spořitelna při sjednávání smlouvy slibovala hory doly a na žádná případná rizika ho neupozornila.
Vstoupit do diskuze
1 komentář
