Regulace nájemného přijde Česko draho…

Regulace nájemného byla součástí „sociální politiky“ státu. Nebo spíš asociální politiky. V důsledku regulace si šťastné domácnosti držely více bytů a větší byty, než jaké potřebovaly. Výsledkem bylo výrazně vyšší tržní nájemné, než by muselo být… a nemožnost získat bydlení za rozumné peníze pro mladé rodiny.
Na druhé straně stáli majitelé bytů a bytových domů. Ti zpravidla v restituci získali zpět v komunistické diktatuře zabavený rodinný majetek. Po čtyřiceti letech „společného vlastnictví“ byl řádně zdevastovaný. A kde měli vzít na jeho opravy a údržbu? Z regulovaného nájemného na ni nebylo možné vydělat. Bytový fond tak měl dál vykročeno k dalšímu chátrání.

Sociální nespravedlnost regulovaného nájemného

Regulace nájemného spojená s nemožností vystěhování nájemníka vede k výrazné sociální (společenské) nespravedlnosti. A to téměř na všech stranách – jak u nájemníků (a potenciálních nájemníků), tak u pronajímatelů.
Starousedlík je oproti novým zájemcům o bydlení zvýhodněn dvojnásobně. Bez ohledu na příjmovou situaci si může nerušeně užívat byt, který by mohl být nad jeho poměry. Není síla, která by ho přiměla ke změně bydlení.
Zájemci o nájem bytu nemají možnost regulované nájemné získat. Musí hledat mezi „uvolněnými“ byty s tržním nájemným. To je ale vyšší, než by muselo být. Deregulací by byty nepřibyly jako mávnutím kouzelného proutku, ale řada „rezervních“ bytů držených šťastnými rodinami „až dcera nebo syn dostuduje“ či z jiné obdobné pohnutky  by se uvolnila k pronájmu. A tím by se zvýšila nabídka, která by stlačila cenu dolů.
Pronajímatelé jsou na tom ještě hůře. Dostali vrácený před desetiletími zabavený majetek… o který se celá desetiletí nikdo nestaral. Místo pěkného činžovního domu jim na bedra padla rozpadající se ruina. Pokud navíc měli smůlu a dům byl obsazený starousedlíky, dům nevydělal ani na údržbu, která by zamezila zhoršování stavu.
Stát si vytvořil (pokroucenou) sociální politiku, kdy největší političtí zastánci regulace z řad poslanců užívali výhod regulovaného nájmu, a mladé rodiny s dětmi platily nepřiměřené tržní nájemné. A kdo to zaplatil? Pronajímatel…

Náhrada škody?

(Demokratický) stát může stanovit libovolnou sociální politiku. Má možnost i regulovat ceny – a občas to má i význam. Ovšem musí svou sociální politiku hradit z příjmů státu – z daní, poplatků, dalších příjmů… úvěrů. V právním státě nemůže nechat sociální program hradit část občanů, navíc náhodně vylosovaných.
Sociální politiku vždy platí lidé s vyššími příjmy a vyšším majetkem. To oni platí daně, které stát přerozděluje. Ovšem vždy na základě jednoznačných a zákonem daných pravidel. Např. vyděláte-li 100 000 Kč, zaplatíte 15 % daně z příjmů.
U regulace nájemného ani takováto elementární daňová spravedlnost nebyla. Pokud měl pronajímatel štěstí, jeho dům byl prázdný, nebo se mu ho podařilo vyprázdnit. Pak ho mohl pronajímat za plné tržní nájemné. Jiný majitel ve stejné ulici se stejným domem mohl mít smůlu a dům plný starousedlíků s regulovaným nájemným. Oba mají stejný majetek, ale sociální politiku státu „platí“ jen jeden z nich.
Pokud stát řekne jednomu pronajímateli, že musí mít nájemné nižší než jeho soused, což zákonem může jednoduše prosadit, musí mu v právním státě dát odškodnění za ušlý zisk.

České soudy? V oblasti odškodnění tragédie…

Soudce je jmenován soudcem doživotně. To je nezbytné pro udržení jeho nezávislosti. Kromě kárného senátu ho soudcovského kladívka nikdo nezbaví. Ovšem to také na druhé straně znamená, že většina soudců se stalo soudci ještě před svržením komunistického režimu. Do jaké míry jsou schopni flexibilně změnit rozhodování podle demokratických principů? Podle (ne)přisuzování odškodnění za regulaci nájemného a nerespektování ani Ústavního soudu České republiky jim to moc nejde…

Tipy:

^REKLAMA

• Jan Jošt: Ani regulovaný nájemník nemá právo bydlet pod cenou obvyklou (2010)
• Jan Jošt: Spor s nájemníkem je u konce. Po 11 letech soudů (2014)

V rámci regulace nájemného český soud uznal odškodnění… „Stanovoval výši odškodnění často nižší než 5 % vzniklé škody, takže odškodnění nepokrývalo ani náklady soudních poplatků takového sporu,“ uvádí zpráva Občanského sdružení majitelů domů v ČR (OSMD).
Soudy v Česku selhaly. Nezbývalo než obrátit se na mezinárodní soudní instituce.

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku

Případ odškodnění za regulaci nájemného se v roce 2005 dostal na stůl Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP). Přibližně 5 tisíc stěžovatelů požadovalo celkovou náhradu ve výši téměř 50 mld. Kč. Po průtazích (mimo jiné ze strany českého státu) ESLP 9. února 2017 rozhodl v modelových případech 3 pronajímatelů o náhradě škody celkem ve výši 2,19 mil. Kč.

Tip: Stát odíral pronajímatele. Evropský soud přiznal dvojnásobné odškodné

Česká republika se ale znovu odvolala. Oddálila tím účinnost usnesení. 3. července 2017 bez velkého překvapení ESLP neshledal důvod pro odvolání a znovuotevření případu.
„Na přímý dotaz tisku také Ministerstvo spravedlnosti nebylo schopno žádný takový důvod uvést,“ uvádí OSMD a dodává: „Cílem bylo zřejmě jen posunutí právní moci rozsudku o pár měsíců, čímž mimo jiné stát získal čas pro ochranu vnitrostátní neobhajitelné judikatury, podle které jsou každý měsíc zamítány další žaloby.“
Usnesení ESLP tak konečně nabylo účinnosti a tři stěžovatelé z modelových případů by měli dostat odškodnění bez zbytečného odkladu. Dalších téměř 50 mld. Kč by k lidem mělo putovat záhy… „Nyní bude mimořádně zajímavé sledovat, jak se důsledky tohoto rozsudku ESLP promítnou do rozhodovací praxe českých soudů. Podle řady indicií z probíhajících případů se však domácí soudy opět snaží právní názor ESLP ignorovat, stejně jako několik let ignorovaly nálezy Ústavního soudu,“ obává se OSMD.