dTest: Finanční arbitr už může řešit spory ze stavebního spoření

Řešit problémy týkající se smluv s finančními institucemi není pro spotřebitele jednoduché, už jen vyznat se ve smlouvách a obchodních podmínkách může pro běžného smrtelníka představovat obtíže. „Rozšíření pravomocí a větší množství situací, ve kterých se spotřebitel může na finančního arbitra obrátit, vítáme,“ říká Miloš Borovička, právní poradce dTestu, a vysvětluje: „Poslední dva roky například řešíme, zda stavební spořitelny mohou bez důvodu jednostranně ukončit smlouvy. Protože neexistuje jednoznačný názor, je pro běžného spotřebitele riskantní obrátit se na soud. Tento problém díky novele zákona částečně odpadne.“ Řízení u finančního arbitra je totiž bezplatné a mělo by být rychlé. Náklady řízení, tedy i náklady na advokáty, si každá ze stran nese sama, spotřebitel se nemusí bát, že v případě neúspěchu zaplatí bance drahé právníky.

Rozšíření pravomocí se týká i dalších důležitých a pro spotřebitele riskantních oblastí, kterými jsou úvěry, půjčky a hypotéky. „Dosud byly v pravomoci arbitra jen spotřebitelské úvěry, tedy půjčky v rozmezí 5.000 – 1.880.000 Kč. Spory z nebezpečných mikropůjček či složitých hypoték bylo možné řešit pouze soudně nebo hůře skrze nechvalně známé rozhodce,“ říká Borovička a dodává: „Právě rozhodce, kterého si protistrana většinou určí sama, a finančního arbitra si spotřebitelé někdy pletou. Přitom jde o dvě zcela rozdílné instituce.“ Zatímco finanční arbitr je nezávislý státní úřad, který má strany vést ke smírnému řešení, ale může i závazně rozhodovat, rozhodci nemají z minulosti valnou pověst, protože často rozhodovali spíše podle zájmu toho, kdo je platil, než podle práva.

Řízení u finančního arbitra má svá pravidla, musí mu předcházet pokus o nápravu mezi stranami a ani podnikatelé se nemusí bát, že budou muset řešit nesmyslná podání. Arbitr totiž zastaví řízení, které je zjevně bezdůvodné. „Specializace arbitra na finanční otázky v kombinaci se závazností jeho nálezů je z našeho pohledu efektivní způsob řešení spotřebitelských sporů,“ říká Borovička a stýská si: „Kéž by podobnou pravomoc měla ČOI a pověřené orgány pro řešení obecných sporů z běžných reklamací.“