Nová studie: výstavba na zemědělských pozemcích u dálnic neohrožuje potravinovou soběstačnost

Teprve v roce 2001 byly v České republice zakázány pohonné hmoty s příměsí olova. Tehdy disponovala země něco málo přes 750 km dálnic, v jejichž bezprostřední blízkosti bylo před tímto zákazem téměř 225 000 000 m² půdy vystavené spadu částic olova produkovaných motorovými vozidly. V ČR bylo 5 000 km silnic prvních tříd, kolem kterých je více než
1,6 miliardy m² půdy zasažených olovem. Cílem studie Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity bylo analyzovat koncentrace organických polutantů a kovů na příkladu u lokality Panattoni Park Stříbro.

V odborných i veřejných diskusích o záborech orné půdy pro komerční a průmyslové provozy dnes převažuje jednostranné hledisko, že jakékoli využití lokalit vedených v katastrech jako zemědělské pozemky je nežádoucí, nepřípustné a škodlivé. Jenže jak ukazují výsledky této vědecké studie, historická klasifikace pozemků jako zemědělských, a to i v případech jejich blízkosti frekventovaným komunikacím, vůbec nezohledňuje jejich současnou využitelnost pro racionální pěstování plodin.

„Výzkumná zpráva přinesla dva zásadní závěry: zemědělská půda v okolí dálnice se potýká s koncentrací olova násobně přesahující bezpečnostní limity, a přestože zátěž se vzrůstající vzdáleností klesá, kvůli vyvýšenému terénu vozovky nad okolní krajinu se šíří do větší vzdálenosti. Analýza zde aktuálně pěstované pšenice a řepky olejné prokázala nadlimitní hodnoty oproti stávajícím evropským normám jak u olova, tak u kadmia a arsenu. Tyto plodiny proto nemohou sloužit ani jako potravina, ale ani jako krmivo,“ vysvětluje Vladislav Chrastný, profesor z Fakulty životního prostředí.

„V rámci pokračující diskuze týkající se odnímání půdy ze zemědělského půdního fondu je potřeba zohlednit tuto historickou environmentální zátěž. Argumentovat potravinou soběstačností není relevantní. Nadprodukce biomasy pro biopaliva dále zatěžuje půdy arzenem z hnojiv. Moderní průmyslová zástavba s příkladným nakládáním s dešťovou vodou navíc může sloužit akumulací a vsakováním vody k ochraně přilehlých zemědělských pozemků dále od komunikace proti erozi,“ říká Pavel Sovička, generální ředitel Panattoni pro ČR a Slovensko.

^REKLAMA

Lokalita zkoumaná v rámci vědecké studie se nachází v katastru obce Ostrov u Stříbra u exitu 107 na frekventované dálnici D5 v blízkosti velkokapacitních skladovacích prostor. Zde byla pro účely výzkumu vytipována zemědělská půda osetá na straně blíže ke komunikaci řepkou olejkou, na vzdálenější ploše potom pšenicí ozimou. Aby bylo možné provést důkladnou analýzu s věrnou výpovědní hodnotou, byla v dané lokalitě určena tři odběrová místa – první ve vzdálenosti cca 10 metrů od hrany komunikace, další ve vzdálenosti 50 m a referenční bod ve vzdálenosti 400 metrů. Na každém odběrovém místě byly provedeny tři půdní sondy, další vzorky pro určení dosahu silničního provozu se poté odebíraly v transektu (výseči) každých 20 metrů, poslední vzorek byl odebrán ve vzdálenosti 300 metrů od hrany dálnice D5.

U drtivé většiny z mnoha desítek analyzovaných organických polutantů se ukázalo, že jejich koncentrace jsou podlimitní, v přípustných hladinách daných současnou legislativou. A to jak pro nižší, preventivní, tak i pro vyšší, indikační hodnoty, při jejichž překročení již může docházet k ohrožení zdraví zvířat i lidí. To odpovídá i závěrům z předchozích studií ve vědecké literatuře – tedy že v bezprostřední blízkosti frekventovaných silnic jsou okolní půdy daleko více negativně zasaženy splachy z povrchu komunikace a z odtoku srážkové vody než současným provozem. Ale zároveň i zjištěním, že kontaminanty z výfukových plynů se mohou dostávat prostřednictvím atmosférického aerosolu dále od místa emise, třeba až stovky metrů. Z dat vyplývajících z této studie je patrné, že 400 m je prokazatelně „bezpečnou“ vzdáleností, za kterou už k významné depozici polutantů nedochází. Přitom terénní charakter tohoto odběrového místa s dálnicí D5, vyvýšenou nad okolní terén bez jakékoli okolní stromové bariéry, představuje spíše horší scénář šíření kontaminantů než naopak.

To ovšem vůbec neznamená, že by zemědělská půda těsně přiléhající k frekventovaným pozemním komunikacím (a konkrétně k této) byla automaticky zcela bezpečná a vhodná k produkci zemědělských plodin. Naopak – analýza půdních vzorků v oblasti kovů totiž ukazuje, že kontaminace olovem (Pb) ve vzdálenosti 10 až 50 m od D5 pod ornicí dosahuje přes 500 mg/kg a teprve ve vzdálenosti 400 m od okraje dálnice klesá více než 10násobně. Právě v případě Pb jde s největší pravděpodobností o starou ekologickou zátěž, kdy byl tetraethyl (TEL) a tetramethyl plumban (TML) přidáván do pohonných hmot jako antidetonační činidlo. Zvýšené hodnoty ale byly detekovány rovněž u kadmia a astatu, které se sice vyskytují ve fosilních palivech, avšak v tak nízkých koncentracích, že jejich zvýšený obsah v zemědělských půdách je daleko pravděpodobněji důsledkem používání umělých hnojiv.

Nejzásadnější výsledky výzkumné zprávy jsou tak v podstatě dvoje – jednak nadlimitní zátěž zemědělské půdy v okolí dálnic olovem, kdy analýza zde aktuálně pěstované řepky olejné a pšenice ozimé prokázala nadlimitní hodnoty jak u Pb, tak u Cd a As oproti stávajícím evropským normám. Tamní plodiny proto nemohou sloužit ani jako potravina, ale ani jako krmivo. Za druhé jde o zátěž polutantů, která sice klesá se vzdáleností od hrany dálnice, avšak právě na této lokalitě se kvůli vyvýšenému terénu vozovky nad okolní krajinu šíří do daleko větších vzdáleností, protože chybí fyzická bariéra – např. formou nových stromových alejí (jejichž vysazení a vzrůst do patřičné výšky by trvaly desítky let) nebo formou nových staveb přímo u inkriminované dálnice.

^REKLAMA

Nabízí se tedy otázka, zda u páteřních pozemních komunikací lpět na zachování zemědělské plochy a zda na nich spíše nepěstovat maximálně biomasu pro biopaliva první generace, u nichž má ČR naprostou nadprodukci. Rozhodně se nepotvrdil mýtus omezení potravinové soběstačnosti naší republiky rozvojem průmyslu kolem dálnic.

Společnost Panattoni se ve svých developerských projektech soustředí nejen na to, aby její průmyslové novostavby představovaly co nejnižší zátěž pro životní prostředí, ale také na jejich nejvhodnější umístění z hlediska logistiky a nejkratší napojení obslužné dopravy na hlavní komunikace, protože právě tento prvek je ve finále nejzásadnější pro významnou minimalizaci negativních ekologických dopadů.