Ústavní soud přiznal odškodnění za regulaci nájemného – první krůček k právu

Ústavní soud uznal, že zásah do majetkových práv stěžovatele představuje porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 1 prvního Dodatkového protokolu. Nález však neřeší, jak budou odškodněni všichni ostatní poškození, kterým zatím stát přiměřené odškodnění nenabídl. Nutno podotknout, že se to zatím týká jen mizivého procenta všech dotčených pronajímatelů a stává se tak 18 let od prvního rozhodnutí ÚS v těchto případech, přičemž většina dotčených snahu o zjednání nápravy, pro překážky kladené soudy, vzdala a někteří již zemřeli.
Již v roce 2000 sám Ústavní soud zkonstatoval, že regulace nájemného uplatňovaná v ČR je v rozporu s Ústavou, a vládě stanovil lhůtu 18 měsíců na přípravu ústavně-konformního zákona o postupné deregulaci nájemného. Vláda ale místo toho přijala několik protiústavních předpisů opovrhujících názorem Ústavního soudu a po jejich zrušení Ústavním soudem dále vědomě prodlužovala dobu porušování vlastnických práv.
Rozhodovací praxe ÚS i všech stupňů obecných soudů založená na sjednocujícím rozsudku NS ČR 22 Cdo 367/2012 Sb. stanovila maximální výši náhrady ve výši rozdílu mezi původním regulovaným nájemným a nájemným regulovaným podle zákona 107/2006 Sb. v prvním roce jeho platnosti. Tímto soudy přisuzovaly pronajímatelům jen zlomky jimi utrpěných škod. Současně byly stěžovatelům účtovány statisícové soudní poplatky a vysoké náhrady pro předražené advokátní kanceláře najaté státem, dokonce i zpětně po vynesení rozsudků.  Tak se vláda snažila ekonomickým i morálním nátlakem znemožnit poškozeným, aby se účinným prostředkem hlásili o svá práva.
Stát tedy dosud neumožnil poškozeným majitelům domoci se vnitrostátní cestou svého práva.
Přitom právě argument, že poškození měli již v roce 2013 možnost se domoci spravedlivého odškodnění u českých soudů, byl hlavní obranou státu a zapříčinil zamítnutí hromadné stížnosti cca 5000 pronajímatelů u Evropského soudu pro lidská práva.
Ani po 18 letech tak poslední nález Ústavního soudu stále neřeší, jak budou odškodněni ti poškození, kterým bylo v minulosti spravedlivé odškodnění zamítnuto protiprávním rozhodnutím soudu. Jestli bude nadále uplatňována námitka údajného promlčení nároků na odškodnění, kterou sám Ústavní soud prohlásil v říjnu 2016 za námitku v rozporu s dobrými mravy, neboť tento stav způsobil různými průtahy sám žalovaný stát.
S odkazem na tato fakta musí OSMD znovu konstatovat, že v ČR za 18 let od okamžiku, kdy Ústavní soud označil regulaci nájemného za protiústavní v roce 2000, nikdy neexistovala možnost účinného prostředku odškodnění pronajímatelů. Rozhodnutím ÚS z 30. 1. 2018 totiž kauza dotyčného pronajímatele nekončí, tento se musí opět obrátit na prvoinstanční soud, který doteď žaloby tohoto druhu zamítal.