Vlastnit investiční byt není zločin, vyšší zdanění druhé nemovitosti postihne i chalupáře

Na začátek si pojďme vyjasnit jednu věc. Vlastnit byt či jinou nemovitost takzvaně na investici není zločin. Stát by proto neměl majitele trestat. Naopak by ho měl spíše ocenit za prozíravost, se kterou nakládá se svými penězi. V době takřka nulových úroků na bankovních účtech a nedořešené reformy penzijního systému jsou nemovitosti jednou z posledních relativně bezpečných investic vhodných mimo jiné k zajištění ve stáří. Vhodně zvolený byt totiž svému majiteli přináší pětiprocentní roční výnos, což je příjemné přilepšení ke státní penzi. Stejně tak může čerstvý důchodce prodat svůj velký byt, pořídit si menší a rozdíl využít k zachování dřívějšího životního standardu.
Nesmyslná je též představa, že ve městech existují tisíce neobývaných bytů, které jejich hamižní majitelé drží jen kvůli růstu ceny a tím způsobují růst cen nemovitostí. Nic nemůže být od pravdy dále. Setkávám se s mnoha lidmi, kteří vlastní více než jeden byt. Přesto neznám nikoho, kdo by druhý a další byt nepronajímal. Neobývaný byt totiž představuje pro svého vlastníka nemalé náklady, naopak solidní nájemce znamená pravidelný příjem.
Problematické je též samotné vymezení pojmu investiční byt, které dosud neexistuje. Zatím se mluví převážně o tom, že by šlo o každou druhou a další obývatelnou nemovitost. A tady se dostáváme k dalšímu zásadnímu problému. Vyšší zdanění či jiná omezení by dopadla na většinu českých domácností. Málokdo si uvědomuje, že i chalupa či chata by splňovala definici druhého bytu, byla by tak investiční nemovitostí. A tím pádem cílem vyššího zdanění. Nebo jiný případ. Domácnost bydlící ve vlastním bytě zdědí druhý po zemřelých prarodičích. Místo kondolence jim stát pošle vyšší daňový výměr. Bez ohledu na to, že tento nově nabytý byt chtějí třeba využít až za pár let jako samostatné bydlení pro odrostlé děti. Pokud je na potomka nepřepíší hned, sletí se na tyto „zlé investory“ nenasytní daňoví supi.
Podobně mimo míří i návrh prodloužit dobu ze současných pěti let na 15 let od nabytí nemovitosti, po jejímž uplynutí nemusí majitel při dalším prodeji platit daň z příjmu. I tady by mělo jít pouze o (blíže nedefinované) investiční byty. I to dopadne hlavně na drobné majitele s maximálně jednotkami bytů, kteří se jich potřebují neplánovaně rychle zbavit. Typicky po neočekávaném dědictví či rozvodu. Naopak onen tolikrát zmiňovaný investor, který plánuje byt pronajímat, většinou uvažuje v horizontu delším než 15 let. Ostatně i obecně platné Korcovo pravidlo říká, že cena malého bytu do 50 metrů čtverečních (včetně daně) musí představovat maximálně 20násobek ročního nájemného v dané oblasti. Počítá tedy s dvacetiletou návratností.
Jedno je jasné už nyní. Jakékoliv snahy o vyšší zdanění či jiné omezení majitelů druhé a další nemovitosti se minou účinkem. Vlastník totiž vyšší náklady logicky promítne do nájemného, což odnesou hlavně ti, kteří si vlastní bydlení dovolit nemůžou. Jejich už tak napjaté rodinné rozpočty by podobnými změnami dostaly další tvrdou ránu.
Je zcela jistě správné, že se o řešení špatné dostupnosti bydlení diskutuje a hledá řešení. Některé nápady by ale měly být hodně rychle zapomenuty. Například právě ty o trestání majitelů více nemovitostí. Na soukromnících totiž stojí trh nájemního bydlení ve městech, která se vlastních bytů v minulosti hromadně zbavovala. Bez nich by mnohé rodiny skončily pod mostem.
 
RNDr. Evžen Korec, CSc.
Generální ředitel a předseda představenstva
EKOSPOL a. s.